Článek
Já, on – a ona. Trojice, kterou nic nerozdělí. Tedy aspoň jsem si to tehdy myslela. Marek byl ten kluk, kterého chtěla každá. Nejen proto, jak vypadal, ale pro ten jeho tichý klid, nadhled, smysl pro humor. Když jsem byla s ním, všechno bylo jasnější. Bezpečnější.
Jenže on mě vždycky bral jako „tu fajn kámošku“. Věděla jsem to. Ale stejně jsem potají doufala, že jednou… možná… si mě všimne jinak.
A pak přišla Eva. Moje tehdejší spolužačka z dramatického kroužku, později nejlepší kamarádka. Otevřená, krásná, vtipná. Seznámila jsem je. Věřila jsem, že jsme přece tři dobří přátelé. Že to přece nic nemění.
Ale změnilo se všechno.
Začali spolu trávit víc času. Nejdřív „jen ve třech“, pak i „jen ve dvou“. Jednoho dne mi to řekli – že spolu chodí. Marek to podal opatrně, Eva měla výčitky. Smála jsem se, gratulovala jim. A pak doma brečela do polštáře.
Myslela jsem, že to přejde. Že první lásky jsou jen přechodné. Jenže oni spolu zůstali. Po střední se přestěhovali, studovali v jiném městě. Občas jsme si psaly, Eva i občas volala. Vždycky mluvila o „nás třech“, jako by nevěděla, že „my tři“ přestali existovat v den, kdy se políbili.
Když se zasnoubili, byla jsem mezi prvními, komu to oznámili. Dokonce mě požádala, abych jí šla za svědka.
A já… souhlasila.
Dodnes nevím proč. Snad proto, že jsem si nechtěla přiznat, jak moc to bolí. Nebo jsem prostě nechtěla ztratit i ji. A tak jsem jí pomáhala vybírat šaty, řešila s ní dort, smála se, když mluvila o Markovi. A v noci nespala.
Ve svatební den jsem se smála. Plakala. A pak se znovu smála. Nechápala jsem sama sebe. Stála jsem tam, v první řadě, a sledovala, jak si bere muže, kterého jsem si celé roky představovala po svém boku.
Po svatbě jsme se odcizily. Možná cítila, že něco není v pořádku. Možná jsem jí to svým mlčením nechtěně vyčetla.
Naposledy jsme se viděly před třemi lety. Náhodou. V supermarketu. Měla dítě. Vypadala šťastně. Řekla, že se jí stýská. Já odpověděla, že taky. Ale bylo to jen slovo.
Dnes už Marka nemiluji. Nebo alespoň ne tím způsobem. Ale pořád mě mrazí, když si vzpomenu, jak jsem stála u jejího boku v bílých šatech, zatímco ona si brala někoho, koho jsem milovala celým srdcem.
Život je zvláštní. A láska někdy bolí i tehdy, když ji nikomu nevezmete.
