Článek
Ne že by to někdo vysvětloval – bylo to zkrátka tak. Vždycky kolem čtvrté hodiny odpoledne odešel. Oblékl si stejný kabát, pečlivě si uhladil vlasy a vyrazil. Nikdo se neptal kam. Babička mlčela, táta mlčel, a já… já se jen dívala z okna, jak se jeho postava ztrácí v dálce.
Zvyklá jsem si. Lidé si zvyknou na kdeco, když se to opakuje dost dlouho. Děda se vracel kolem deváté. Nikdy opilý, nikdy zničený, jen tichý. Sedl si do křesla, otevřel si knížku a tvářil se, že pátek nikdy nebyl.
Letos v dubnu zemřel. V požehnaném věku osmdesáti šesti let, jak by řekli v parte. Všichni říkali, že měl krásný, klidný život. Všichni – kromě mě. Měla jsem v hlavě pořád ten jediný otazník, který zůstal nevyslovený. Kam děda každý pátek chodil?
Po pohřbu jsme s tátou a babičkou začali třídit jeho věci. Staré dopisy, zápisníky, účty. V jedné z krabic byla i složka s označením „Zpovědnice“. Táta se zarazil, když to viděl – řekl, že si myslel, že je to jen název jeho povídek. Ale mně to jméno přišlo jiné. Upřímnější.
Uvnitř byl svazek dopisů. Všechny adresované jedné ženě. Jmenovala se Marie. A podle všeho – byla to láska jeho života.
Zjistili jsme, že se poznali v roce 1964, kdy byl na vojně. Byla tehdy zdravotní sestrou. Krátký, letní románek. Jenže Marie se tehdy vdala za jiného a přestěhovala se. Oba se ale znovu potkali – až o desítky let později. Byli oba ženatí. A nikdy spolu nestrávili víkend, nikdy neodjeli nikam na dovolenou. Jen ten pátek.
Každý pátek za ní jezdil. Věděla o tom i její rodina. Prý to bylo „jejich tiché přátelství“. Jenže ty dopisy byly všechno, jen ne přátelské. Byly plné bolesti, touhy, a něčeho, co nelze popsat jinak než čistou láskou. Takovou, která nikdy nedostala prostor.
Babička o tom věděla. Věděla to celou dobu. Řekla mi to v kuchyni, když jsme zůstaly samy.
„Nikdy mi nelhal,“ řekla tiše. „Řekl mi to, když se znovu setkali. Já se rozhodla, že ho nechám žít aspoň jeden den v týdnu naplno.“
Zůstala jsem stát. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak moc lze milovat – a přesto se rozhodnout jinak. Děda měl celý život dvě ženy. A obě ho, každá jinak, milovaly.
Od té doby páteční večery vnímám jinak. Ne jako ztracený čas, ale jako čas, kdy si někdo dovolil být sám sebou. Aspoň na pár hodin.
