Článek
Slunce hřálo a po dlouhém týdnu jsem si konečně vydechla. Vzala jsem dcery, pětiletou Emu a tříletou Sofinku, na hřiště v parku. Sedla jsem si na lavičku s kávou a sledovala je, jak staví dorty z písku a smějí se u houpačky. Všechno působilo poklidně. Až příliš.
Pak jsem zaslechla hlas.
„Maminko! Maminko!“
Zpozorněla jsem. Holky ten hlas ignorovaly, ale tón byl zvláštní. Nevolal mě žádný z nich. Otočila jsem se a viděla muže. Stál opodál, u keřů, částečně ve stínu. Bylo na něm něco… nepatřičného. Měl na sobě obyčejné oblečení, ale oči – ty se vpíjely do mých dětí.
Zvedla jsem se okamžitě. Pomalu jsem šla k nim, ale nepřestávala jsem ho sledovat.
„Maminko…“ řekl znovu. Ale tentokrát už se díval přímo na mě. Mrazilo mě v zádech.
Přidala jsem do kroku a chytila Sofinku za ruku.
„Je čas jít, holky.“
Emička něco namítala, ale jen jsem kývla směrem k neznámému muži a podívala se na ni pohledem, který znala.
Muž udělal krok kupředu. A pak promluvil znovu:
„Vy… jste Jana, že ano? Jana Havelková?“
Zastavila jsem se. Zatajila jsem dech. To jméno už téměř deset let nepoužívám. Vdala jsem se, změnila příjmení. Havelková byla moje minulost.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem.
Zasmál se – smutně, unaveně.
„To je zvláštní, že mě nepoznáváte. Jsem… Filip.“
To jméno mi chvíli nic neříkalo. Ale pak to přišlo. Prudce. Vzpomínky, které jsem roky dusila. Filip. Spolužák z gymplu. Ale ne obyčejný. On byl ten, co mi v posledním ročníku psal anonymní dopisy. Ten, co mě po škole sledoval domů. Ten, co se mi zjevoval za rohem u knihovny. Tehdy se mluvilo o posedlosti. Policie ho varovala. Pak odešel. Zmizel.
„Co… co tady děláte?“
„Jen jsem šel kolem. Poznal jsem vás. A pak…“ pohlédl na děti, „jsem zaslechl, jak jedna z nich říká ‚maminko‘.“
„Tohle není v pořádku,“ řekla jsem rychle a ustoupila.
„Nechci vám ublížit. Jen jsem vás chtěl vidět. A vidět, že jste šťastná.“
Vzala jsem děti a odešla. Neohlížela jsem se, i když jsem cítila, že tam pořád stojí.
Doma jsem hned volala manželovi. Řekla jsem mu pravdu. I to, co jsem nikdy nikomu neřekla. Že v osmnácti jsem se bála chodit sama domů. Že jsem měla noční můry o někom, kdo mi říkal „jsme si souzeni“.
Teď, po letech, se zjevil znovu. A znovu volal: „maminko“.
Ale já nejsem jeho maminka. Nejsem jeho nic. A nikdy nebudu.
