Článek
Nebyla jsem oblíbená, ani nenáviděná. Prostě jsem tam byla. Vždycky někde na okraji – tichá, poslušná, s knihou v ruce. Učitelky mě měly rády, říkaly, že jsem slušná a vzorná. Ale mezi spolužáky jsem byla neviditelná. Nikdy mě nezvali na narozeninové oslavy, nikdy jsem nebyla součástí „těch“ konverzací o klucích, discích nebo hadrech.
Nevím, jestli mě to bolelo tehdy víc než dnes. Člověk si zvykne, že je sám. Že na něj zbyde lavice v rohu a že na školu v přírodě jede jako poslední, protože se všichni ostatní už dávno rozsadili do dvojic. Ale tehdy jsem tomu ještě nerozuměla. Brala jsem to jako fakt.
Po základce jsme se rozutekli. Vzpomínky jsem uzamkla do šuplíku, nikdy jsem si je moc neprobírala. Šla jsem si svou cestou. Gympl, pak vysoká, práce, rodina. Život, ve kterém jsem konečně měla přátele. Takové, kteří se ptali, jak se mám, a opravdu to chtěli vědět. A myslela jsem si, že to staré se mnou nic nedělá. Že jsem nad tím. Vyrostla jsem přece, ne?
Když mi přišla zpráva o srazu po dvaceti letech, nejdřív jsem ji chtěla smazat. Ale pak jsem si řekla – proč ne? Možná se změnili. Možná se změním i já, když jim dám šanci.
Sraz byl v jedné restauraci na okraji města. Vešla jsem a hned mi někdo mával. Hanka, moje někdejší spolužačka, se ke mně vrhla a začala mě objímat. „Ty ses vůbec nezměnila!“ smála se. Další a další lidé přicházeli, vítali mě, povídali si. A já měla pocit, že jsem do party vlastně vždycky patřila – jen jsem si toho nevšimla.
Do chvíle, než jsem šla na toaletu.
Zrovna jsem si myla ruce, když jsem zaslechla známé hlasy z vedlejší kabinky. Nejprve jsem nevěnovala pozornost. Ale pak zaznělo moje jméno.
„Já jsem fakt čuměla, že přišla. Myslela jsem, že je někde zalezlá v knihovně nebo v kostele,“ smála se jedna z nich. Ten hlas jsem poznala – Katka. Dřív královna třídy, teď pořád stejně hlasitá.
„No, beztak přišla jen proto, aby si zvedla ego. Víš, taková ta tichá, co se pak ukáže, že má dítě, dům a chlapa a myslí si, že je výhra.“
Druhá – Lucie. Vzpomněla jsem si, jak mi kdysi vzala svačinu a pak tvrdila, že jsem ji zapomněla doma.
Stála jsem tam jako přimražená. S mýdlem na rukou. A poslouchala, jak mě pitvají. Moje oblečení. To, že prý jsem vždycky vypadala jako učitelka, ne jako spolužačka. Že jsem prý hrozně „nudná“ a že na mě nikdy nebylo nic zajímavého.
Zvedl se mi žaludek. Ty úsměvy u stolu. To předstírané „ty ses nezměnila“. Byly to jen role. Masky. Stejné jako tenkrát. Jen jsme zestárli.
Nešla jsem zpátky ke stolu. Oblékla jsem kabát, zavolala si taxi a odjela domů. Bez rozloučení. Bez vysvětlení. Cestou jsem brečela. A nenáviděla se za to.
Doma jsem dlouho seděla u stolu. Napadaly mě věty, které jsem jim mohla říct. Ale stejně bych to neudělala. A pak mi došlo – možná jsem se opravdu nezměnila. Možná je pořád část mě tou tichou holkou ze zadní lavice. Ale je v tom vůbec něco špatného?
Dny plynuly a bolest z toho večera otupěla. Ale něco ve mně zůstalo. Něco, co mě učí dívat se kolem sebe víc do hloubky. Když dneska vidím mlčenlivou dívku na třídní schůzce své dcery, sednu si vedle ní. A zeptám se, jak se má. Protože možná právě ona potřebuje, aby si jí někdo všiml. Tak jako jsem si tehdy přála já.
A ten sraz? Mohl být novým začátkem. Ale stal se zrcadlem, ve kterém jsem uviděla, jak moc některé věci zůstávají stejné. A jak důležité je, že už v tom zrcadle vidím víc než jen stín.
