Článek
Vracíš se z práce, v hlavě máš seznam, co koupit na večeři, a přemýšlíš, jestli ti ještě zbyla ta dobrá omáčka od včerejška. Silnice byla skoro prázdná, jarní slunce svítilo přes čelní sklo, a rádio hrálo nějakou klidnou písničku, kterou ani pořádně neposloucháš.
Křižovatku znám nazpaměť. Je tam stopka, ale vidět je daleko. Přibrzdil jsem.
A to byla chyba.
Zleva se najednou přiřítilo auto. Přímo do pravého boku červené fabie, která už byla skoro přede mnou. Ozval se rachot, zvuk skla a plechu. A pak ticho.
Takové to ticho, které zní hůř než výbuch.
Zůstal jsem sedět za volantem asi dvě vteřiny. Možná tři.
Pak jsem vyskočil. Ne z hrdinství. Ale z čistého šoku.
To, co jsem viděl, si budu pamatovat celý život.
Auto nabourané ze strany. Dveře promáčklé dovnitř. Žena za volantem vypadala v bezvědomí, hlavu měla opřenou o airbag. Vedle ní seděla malá holčička. Křičela.
Něco ve mně vypnulo strach. Otevřel jsem dveře z druhé strany a snažil se holčičku dostat ven. Zapnutý pás, třesoucí se ruce, brečela a volala mámu.
„Neboj se, už tě mám,“ říkal jsem, aniž bych věděl, co dělám.
Když jsem ji vytáhl ven, chytila se mě kolem krku jako klíště.
Pak přijeli první další řidiči. Volali záchranku. Jeden muž zkusil otevřít dveře u řidičky. Nešlo to.
Sanitka byla na místě za osm minut.
Ale těch osm minut… bylo to jako věčnost.
Sanitáři převzali ženu, dali jí kyslík, a vzali i holčičku – prý jen pro jistotu.
Zůstal jsem tam sedět na obrubníku, ruce se mi třásly a měl jsem pocit, že se mi z hlavy právě vypařil celý život.
Druhý den mi volali z nemocnice.
Žena to přežila. Otřes mozku, několik zlomenin, ale bude v pořádku.
Holčičce se nic nestalo.
Až pak mi to celé došlo.
Stačilo, abych nezpomalil. Abych si víc pohlídal tu stopku.
Stačilo pár vteřin jinak – a třeba bych byl já tím, kdo skončil v nemocnici. Nebo hůř.
Od té doby řídím jinak.
Ne pomaleji, ne nejistě. Ale s respektem.
Protože člověk si myslí, že ovládá volant, ale neuvědomuje si, že život se rozhoduje během dvou vteřin.
A že někdy není hrdina ten, kdo jedná bez strachu.
Ale ten, kdo nezaváhá, když na tom opravdu záleží.
