Článek
Byla to jediná máma, kterou jsem znala. Starala se o mě, vařila mi obědy, četla pohádky, držela mě za ruku, když jsem šla poprvé do školy. Jen její jméno na rodném listu chybělo. A já se nikdy neptala proč.
Věděla jsem, že nejsem její biologická dcera, ale všichni v rodině to brali jako samozřejmost. „Byla malá, když její rodiče odešli,“ říkávali neurčitě. „Teta byla vždycky hodná, že si ji vzala.“ A já tomu věřila. Byla jsem dítě a svět dospělých mi připadal složitý.
Občas se objevila žena, která za mnou přijela s dárkem. „To je tvoje maminka,“ zašeptala mi teta jednou, když mi bylo asi deset. Ale žena odešla tak rychle, jak přišla. A mně zůstalo jen nejasné tušení, že v mém životě něco nesedí.
Neptala jsem se. Nechtěla jsem tětě ublížit. Věděla jsem, že mě má ráda. A to mi stačilo.
Až když mi bylo devětadvacet a čekala jsem svoje první dítě, všechno se změnilo. Potřebovala jsem rodinnou anamnézu. Lékař se mě ptal na zdravotní stav rodičů. Zavolala jsem tetě. A v jejím hlase bylo něco zvláštního. Řekla mi: „Musím ti něco říct, než to zjistíš jinde.“
Seděly jsme u ní v kuchyni, stejně jako tolikrát předtím. Ale tentokrát nebyla v hrníčku kakao, ale silná káva. A její oči se mi vyhýbaly.
„Tvoje maminka je moje sestra. Narodila ses, když jí bylo sedmnáct. Nechtěla tě. Neuměla tě mít ráda. A naši rodiče – tvoji prarodiče – se báli, co tomu řeknou lidi. Tak ti dali mně.“
Bylo to, jako kdyby mi někdo vyrval koberec pod nohama. Najednou se přede mnou rozpadl celý příběh mého života. Všechno, co jsem považovala za jistotu, se najednou stalo něčí lží – i když dobře míněnou.
Ptala jsem se: „A proč mi to nikdo neřekl?“ A teta odpověděla tiše: „Protože jsem tě milovala. A bála jsem se, že mě jednou opustíš, když se to dozvíš.“
Neopustila jsem ji. A nikdy bych nemohla. Možná mě neporodila, ale ona byla tou, která mě vedla životem. Tou, která mě skutečně vychovala. Ale ta rána – že moje vlastní matka se mě zřekla – ve mně zůstala.
Dnes mám dceru. A když se na ni dívám, nedovedu si představit, že bych ji nechala. Ale zároveň vím, že život není černobílý. Moje biologická matka byla dítě. A i když mi tím zničila část identity, dala mi tím taky příležitost být vychovávaná někým, kdo mě miloval víc než cokoli na světě.
Teta už není mezi námi. Ale její láska ve mně zůstala. A dnes, když moje dcera kreslí obrázky „pro babičku v nebi“, vím, komu patří.
