Článek
„Neplánuj si na víkend nic. Mám pro nás překvapení. Zamilovaný víkend, jen my dva.“
Znělo to krásně. Byl pozorný, romantický, vždycky uměl překvapit. Poslední týdny jsme se kvůli práci a stresu míjeli, takže jsem tu pozornost brala jako znamení, že nám na sobě pořád záleží.
V pátek mě vyzvedl z práce s úsměvem na tváři a cestou mlčel o tom, kam jedeme. Jen „bude se ti to líbit“. Jeli jsme mimo město, směr Vysočina. Představovala jsem si penzion s krbem, snídani do postele a večer ve vířivce. Ale jak jsme míjeli další a další vesnice a silnice začala být čím dál horší, začalo mi být něco divné.
Zastavili jsme u starého domu. Vypadalo to spíš jako opuštěná chalupa. David mi otevřel dveře auta a řekl: „Neboj, je to lepší, než to vypadá.“
Uvnitř byla jen základní výbava. Žádná elektřina, kamna na dřevo, voda z pumpy. Nepohodlí mi ale nevadilo tolik jako to, že David byl najednou… jiný. Chladný. Odcizený.
Začal mi pokládat divné otázky. Kdy jsem naposledy mluvila s bývalým. Proč jsem měla zapnutou lokalizaci na Instagramu, když jsem „měla být doma“.
Začal vytahovat situace z minulosti, které jsme dávno vyřešili – nebo si to alespoň myslela. Seděl naproti mně u stolu a měl v očích zvláštní napětí.
A pak vytáhl telefon.
„Podívej se na tohle,“ řekl.
Ukázal mi screenshoty mých starých zpráv. I z doby, kdy jsme spolu ještě ani nechodili.
„Celou dobu si něco tajila,“ procedil mezi zuby.
Ztuhla jsem. Nebylo to, co říkal, pravda. Ale tón jeho hlasu byl nový. Nevyrovnaný. Jako by se celou dobu připravoval na konfrontaci – a tento víkend nebyl romantický výlet, ale past. Místo lásky mě čekal výslech.
Cítila jsem se v pasti i fyzicky. Bez signálu, bez auta (klíče měl u sebe), daleko od lidí.
Zvládla jsem hrát hru. Uklidňovat ho, mluvit v klidu. Předstírat, že všechno je v pořádku, jen aby se nic nestalo.
Druhý den ráno jsem řekla, že mi není dobře. Že bych radši jela domů. Zpočátku váhal, ale nakonec souhlasil. Cestou zpátky jsem v hlavě přemítala, co všechno jsem přehlížela. Žárlivé poznámky. Kontrolování, kam jdu. Posílání screenshotů s dotazem „kdo ti lajkoval fotku“. Tehdy to působilo jako zájem. Ale teď už jsem věděla, že šlo o něco jiného.
Když jsme dorazili, v tichosti jsem si sbalila věci. On seděl v kuchyni, jako by čekal, že se rozmyslím. Nerozmyslela jsem se.
Ten víkend mě nevyděsil jen jeho chováním. Vyděsilo mě, jak nenápadně se dá sklouznout do vztahu, který není bezpečný. Kde láska slouží jako záminka pro kontrolu. A kde vás „zamilovaný víkend“ zavede na místo, odkud je těžké se dostat zpátky.
