Článek
On v elegantním obleku, se smyslem pro humor, se vším, co jsem v té době potřebovala. A já… Já byla zraněná, po rozvodu, s prázdným srdcem, toužící po něčem opravdovém. Cítila jsem, že mi někdo chybí, a on to vnímal. Byl to on, kdo mě přesvědčil, že jsem stále schopná milovat, že mám hodnotu.
Byl ženatý. To jsem věděla. Ale on říkal, že se to mezi nimi už dávno pokazilo. „Žijeme vedle sebe,“ vysvětloval, „ale už to není vztah. Jsem s ní jen kvůli dětem.“ Slíbil mi, že jednoho dne odejde. „Jen si musíš počkat. Potřebujeme nějaký čas, než to všechno srovnáme,“ opakoval mi pořád dokola. Bylo to lákavé. Chtěla jsem to slyšet, potřebovala jsem to slyšet. Každý jeho slib mě naplňoval nadějí, že vše, co děláme, má smysl.
A tak jsem čekala. Pořád a pořád, dokud to nebylo moje celodenní činnost. Čekala jsem na telefonáty, na sms zprávy, na každý jeho pohled, na každý moment, kdy jsem si mohla být jistá, že jsem pro něj ta jediná, ta vyvolená. Počítala jsem minuty mezi setkáními, plánovala každou vteřinu, protože věděla, že když jsem s ním, cítím se celá. Když nebyl poblíž, byla jsem jako stín, prázdná, nejistá, srdce v neustálém očekávání.
Začal být unavený. Ne jen fyzicky, ale emocionálně. Už neměl tu energii, kterou měl na začátku. Ztrácel se ve svých slovech, ve svých slibech. Mluvil o práci, o problémech doma, o dětech. Nešlo o mě. Ztrácela jsem jeho pozornost a byla jsem čím dál více zklamaná. Ale pořád jsem čekala. Myslela jsem si, že jsem ta, která mu dá to, co potřebuje. Ta, která ho vezme za ruku a ukáže mu, že život může být lepší. Čekala jsem, že když bude mít vše, co si přál, vrátí se ke mně. Ale stále se nic neměnilo.
Roky ubíhaly. Všechno kolem mě bylo pořád stejné. Všichni kolem mě žili své životy, a já pořád seděla v koutku svého a čekala. Tato čekající existence mě začala pohlcovat. Netrávila jsem čas s přáteli, neměla jsem žádné koníčky. Moje životní náplň byla soustředěná jen na něj. Na naše „vztahy“, na naše schůzky, na naše budoucí plány. Celý můj svět se zúžil na jeho přísliby, na věčné čekání na den, kdy mi řekne: „Už jsem se rozhodl, odejdu.“
Ale nikdy to neřekl. A když se pokusil mluvit o tom, že je „komplikovaná situace“, věděla jsem, že to není pravda. Byla to jen jeho výmluva, jak dál žít ve své komfortní zóně. Jeho žena, jeho děti, jeho rutina. A já byla tam, kde jsem vždy byla – na straně. Přítelkyně, milenka, ta, která čeká. A čekala jsem dál.
Až jednou, jednoho dne, když jsem ho viděla na ulici, jak drží ruku své ženy, jak se směje a vypadali jako dvě duše spojené v lásce, něco se ve mně zlomilo. V tu chvíli jsem pochopila, že se nikdy nevrátí. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky čekání a uvědomila jsem si, že to celé byla jen iluze. Že on nikdy neodejde. Že pro něj nikdy nebudu ta jediná.
A tak jsem se rozhodla. Vzala jsem telefon a zavolala mu. „Už nečekám,“ řekla jsem. Moje slova byla jednoduchá, ale v nich byla všechna bolest, která mě celou dobu provázela. Nezastavil mě. Neomluvil se. Jen mlčel.
Byl to ten moment, kdy jsem si uvědomila, že už nejsem ta žena, která čeká na někoho jiného. Už jsem nečekala na žádného muže, aby mě definoval. Měla jsem se definovat já sama.
Když jsem se podívala zpět, viděla jsem, jak jsem ztratila sama sebe. Čekání mě zničilo, zúžilo mi obzory a omezilo moje možnosti. Ale právě v tom okamžiku, kdy jsem ho pustila, jsem si začala uvědomovat, kdo jsem. A co jsem si zasloužila. Zasloužila jsem si někoho, kdo je přítomen tady a teď. Někoho, kdo mě nebere jako možnost, ale jako prioritu.
Dnes jsem znovu sama. Ale tentokrát se necítím opuštěná. Cítím sílu. A vím, že čekání už nikdy nebude součástí mého života. Že si svůj příběh budu psát já.
