Článek
Víš, kdo tam bude.
Víš, co se bude řešit.
Víš, kdy mluvit a kdy mlčet.
Rodinná oslava taková není.
Tam se totiž neřeší agenda.
Tam se otevírají staré příběhy, nevyřčené věty a role, které ti někdo přidělil dávno předtím, než ses naučila bránit.
Na pohled je to idylické.
Stůl plný jídla.
Smích.
Fotky.
Věty typu: „Jsme rádi, že jsme zase spolu.“
Jenže pod tím vším je napětí, které zná každý zúčastněný. A každý dělá, že ho necítí.
Na poradě mluvím klidně.
Umím argumentovat.
Umím nesouhlasit.
Umím odejít z místnosti bez pocitu viny.
Na rodinné oslavě mi stačí jedna poznámka.
„Ty jsi nějak zhubla, nebo se mi to zdá?“
„Pořád ještě nemáte děti?“
„Ty jsi byla vždycky tak citlivá.“
A jsem zpátky.
Ne jako dospělá žena.
Ale jako dítě, které se učilo nezlobit.
Na poradě, když někdo překročí hranici, ozvu se.
V rodině se to bere jinak.
„To je přece legrace.“
„Tak to nemyslel.“
„My to tak máme vždycky.“
A hranice se znovu posunou.
Všimla jsem si, že se na oslavy připravuju víc než na práci.
Promýšlím odpovědi.
Hledám neutrální témata.
Nacvičuji úsměv.
V práci tomu říkáme strategie.
V rodině se tomu říká přežití.
Nejtěžší nejsou otevřené konflikty.
Nejtěžší je to, co se neřekne.
Významné pohledy.
Narážky, které pochopí jen někdo.
Ticho po větě, která zazní příliš blízko pravdy.
Na poradě by to někdo pojmenoval.
Doma se nalije víno a jede se dál.
Jednou jsem si uvědomila, že po každé rodinné oslavě jsem unavená jinak než po práci.
V práci jsem unavená z výkonu.
Doma z potlačování.
Z toho, že musím být hodná, klidná, vděčná.
Z toho, že nemám rozkývat loď.
Z toho, že moje emoce se „nehodí“.
„Proč jsi tak tichá?“ zeptal se jednou někdo u stolu.
Protože ticho je bezpečné.
Protože mlčení nikoho neprovokuje.
Protože když mlčím, nejsem problém.
Na poradě by to byla slabost.
V rodině je to strategie.
Časem jsem pochopila jednu věc.
Rodina není těžká proto, že by byla horší než práce.
Je těžká proto, že na ní záleží.
Protože tam se nás dotýkají věci, které v práci zůstanou profesionální.
V práci hraješ roli.
V rodině ti ji často nepovolí změnit.
Dnes už si na některých oslavách dovolím víc.
Odejít dřív.
Neodpovídat.
Říct: „Tohle řešit nechci.“
Někdo se urazí.
Někdo se diví.
Ale svět se nezboří.
Rodinné oslavy nejsou těžké proto, že by v nich bylo málo lásky.
Jsou těžké proto, že v nich je hodně historie.
A tu si s sebou nosíme všichni.
Někdy víc než dort.
