Článek
Byl to pro mě pořád ten můj malý kluk, co chtěl kdysi prodávat limonádu na dvorku a tiskl si vlastní „reklamy“ na staré tiskárně.
Teď už mu bylo třicet. A prý měl konečně plán. Jenže chyběly peníze.
„Mami, potřebuju 400 tisíc. Jen do začátku. Dám si to do pořádku, všechno jsem si propočítal. Všechno ti vrátím, slibuju.“
Znejistěla jsem. Byl to velký obnos. Měla jsem něco našetřeno – většinu z dědictví po své matce. Původně jsem to chtěla na důchod. Ale jak jsem se dívala na jeho rozzářený obličej, cítila jsem, že pokud mu neřeknu ano, zlomím v něm něco, co už pak nepůjde slepit.
Podepsali jsme jednoduchou smlouvu, bez notáře. Převod peněz proběhl rychle. A já mu věřila. Chtěla jsem mu věřit.
Zpočátku to vypadalo nadějně. Volal mi, vyprávěl o kanceláři, o klientech, o „strategii“. Slyšela jsem v jeho hlase zápal. Jenže po čase volal méně. Maily zůstávaly bez odpovědi. A nakonec přestal brát i telefon.
Nejdřív jsem si myslela, že je jen zaneprázdněný. Ale jak týdny plynuly, začala jsem cítit něco horšího. Strach. Stud. A pak i vztek.
Zkoušela jsem všechno – psala jsem mu, volala přes WhatsApp, Messenger, z jiného čísla. Nic. Dokonce jsem jela k jeho bytovému domu, ale nikdo neotevřel. Sousedka mi řekla, že už ho dlouho neviděla.
Nechápala jsem to. Vždyť jsme si byli vždycky blízcí. Vychovávala jsem ho sama, od jeho pěti let. Nikdy jsem ho neodmítla, vždycky jsem mu byla oporou. A teď? Ticho.
Po třech měsících mi přišla zpráva. Krátká, chladná: „Promiň, nefungovalo to. Vím, že ti dlužím. Ale teď nemám nic.“
Takhle. Jedna věta. Jako kdyby šlo o pár korun. Jako kdyby si nevážil toho, co mě to stálo – ne jen finančně, ale i lidsky. Dala jsem mu víc než peníze. Dala jsem mu důvěru. A on ji roztrhal.
Když jsem o tom mluvila s přítelkyní, řekla mi, že jsem hloupá. Že se to dalo čekat. Možná. Ale to říká někdo, kdo nikdy neviděl svého syna poprvé kráčet do školy. Kdo ho nedržel, když měl horečku. Kdo ho nevedl k oltáři, když se ženil. Jsem máma. A mámy doufají. Možná i slepě.
Dnes už vím, že peníze zpět nejspíš nikdy neuvidím. A možná ztratím i vztah, který byl celý život to nejcennější, co jsem měla.
Ale jednu věc vím jistě: tohle je ztráta, kterou nezpůsobily podnikatelské rizika. To způsobil syn, který zapomněl, co znamená slovo „důvěra“.
