Článek
Když jsem byla malá, sledovala jsem svou matku, jak se stará o domácnost, o nás, o všechno kolem. A v srdci jsem si slíbila, že budu jiná. Nechci být jako ona. Nechci opakovat její chyby, nechci, aby moje děti cítily to samé, co jsem cítila já.
Moje matka byla přísná. Měla svůj vlastní svět a my, její děti, jsme se v něm většinou pohybovaly jako ve stínu. Nikdy nebyla ta, která by nás objímala, říkala nám, jak nás má ráda, nebo se o nás nějak zvlášť starala. Měla své vlastní problémy, své vlastní starosti, a my jsme byly těmi, které měly být vděčné, že vůbec máme nějakou pozornost. Když jsem byla malá, snažila jsem se vyhovět, snažila jsem se být dokonalá, ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. Nikdy jsem neslyšela, že mě má ráda, nikdy jsem neměla pocit, že bych byla pro ni tím nejdůležitějším.
Tak jsem si přísahala, že to tak nikdy neudělám. Když jednou budu matkou, budu to dělat jinak. Budu tou matkou, která své děti objímá, která je bude chápat, která bude vždycky tady, když budou potřebovat pomoc. Když budu mít děti, budou vědět, že je miluji a že pro mě budou na prvním místě.
Měla jsem v hlavě jasnou představu. Vždycky jsem chtěla být jinou matkou, než byla ta moje. Jenže, jak jsem postupně rostla a stala se matkou, jsem si čím dál tím víc uvědomovala, že je to těžší, než jsem si představovala.
Když jsem poprvé držela své dítě v náručí, bylo to jako sen. Konečně jsem byla matkou. A v první chvíli jsem věřila, že všechno bude jiné. Každý okamžik jsem se snažila být tou matkou, která by měla být pro své dítě tím nejlepším příkladem. Věnovala jsem se mu, snažila jsem se ho pochopit, obklopovala jsem ho láskou a péčí. Snažila jsem se být tou matkou, kterou jsem si přála mít.
Ale jak děti rostly, začaly přicházet nové výzvy. A já jsem začala cítit tlak, který jsem nečekala. Život se stal rychlým, hektickým. Moje děti potřebovaly víc než jen mou lásku. Potřebovaly disciplínu, strukturu, pravidla. Potřebovaly vědět, co se od nich očekává. A najednou jsem si začala uvědomovat, že jsem přísná. Začala jsem dávat příkazy, říkat, co mají dělat, co nemají dělat, co je správné a co špatné. Byla jsem unavená, nervózní a občas i zlá. V určitých chvílích jsem na ně křičela, když jsem ztratila trpělivost, když jsem byla frustrovaná, když se věci nedařily podle plánu.
A pak přišlo to poznání. V těch chvílích, kdy jsem byla na dně a cítila se ztracená, jsem si uvědomila, že jsem se stala matkou, kterou jsem nikdy nechtěla být. Byla jsem tou matkou, která na své děti křičí, která se někdy vzdaluje a nechává je na chvíli v tom, co se děje. Byla jsem matkou, která občas ztrácí trpělivost a někdy se soustředí víc na úkoly než na to, jak se cítí moje děti.
V ten okamžik jsem si uvědomila, že i když jsem chtěla být jinou matkou, stala jsem se tou, která je teď součástí jejich vzorců. Ta matka, která je přísná, která je někdy tvrdá a která, i když se snaží být nejlepší, udělá chyby.
Bylo to těžké přiznání. Chtěla jsem být lepší, než byla moje matka. Ale nakonec jsem zjistila, že i ona se snažila, i když to nebylo podle mého. A já se snažím taky. Moje děti mě vidí jako tu, která je tady pro ně, ale stejně jako moje matka občas udělám chyby, které nemůžu vzít zpět.
Chyby jsou součástí rodičovství. A to, co jsem si myslela, že budu, se nakonec ukázalo
