Článek
Vrátila jsem se z práce, udělala večeři a pak si šla sednout k počítači. Chtěla jsem dokončit pracovní prezentaci a poslat pár e-mailů. Jenže obrazovka mě přivítala prázdnou plochou.
Vše bylo pryč.
Složky, dokumenty, fotky z dovolené, staré maily. Celé roky mého života, vzpomínky, ale i důležitá práce – zmizely. Zavolala jsem na syna, který v pokoji vedle pařil na sluchátkách. Přišel, a když jsem mu to ukázala, na chvíli ztichl.
„Asi jsem něco omylem zmáčkl,“ řekl a uhýbal očima.
Bylo mu patnáct. Věděl, že se k mému počítači nemá co přibližovat. Ale taky nebyl žádný technický analfabet – tohle nebyla náhoda.
Nejdřív jsem byla jen naštvaná. Spustila jsem obnovu souborů, zkoušela zálohy, ale nic nepomáhalo. Ztráta mě bolela, ale zároveň jsem si všimla, že se syn chová jinak. Uzavřeně. Ne nervózně, spíš smutně.
Večer jsem za ním zašla. Seděl u stolu a díval se do zdi.
„Matěji,“ řekla jsem tiše, „víš, že se zlobím, ale hlavně chci vědět pravdu. Co se stalo?“
Podíval se na mě a bylo v tom pohledu něco, co mě úplně odzbrojilo. Strach, ale i úleva, že se může svěřit.
„Byly tam věci, co jsem nechtěl, aby někdo viděl,“ řekl.
Zamračila jsem se. „Jaké věci?“
Chvilku mlčel. Pak vstal, šel k šuplíku a přinesl starý flashdisk.
„Podívej se na tohle. To jsem našel u dědy, když jsme tam byli naposledy.“
Vložila jsem disk do notebooku. Byly tam fotografie. Staré, nejasné, černobílé. Ale hned na prvních jsem poznala dům mých rodičů. A pak – mou mámu. A dědu. A někoho dalšího. Cizí muž, příliš blízko, příliš známý. A na dalších snímcích věci, které děti nemají nikdy vidět. Fotografie, které patřily do policejního archivu, ne do šuplíku v domě, kde vyrůstá dítě.
Matěj ten disk našel náhodou, při hledání herních CD. A když si fotky prohlédl, nebyl si jistý, co s tím. Nedokázal o tom mluvit. Ale když zjistil, že jsem začala zkoumat historii rodiny kvůli jednomu pracovnímu projektu – a že jsem měla v počítači staré rodinné zápisky, nahrávky a deníky – bál se, že objevím víc, než sám unesl.
Proto se rozhodl, že to „všechno smaže“. Že to zůstane pohřbené.
Ten večer jsem ho obejmula. A i když jsem v sobě cítila vztek, smutek i zmatení, věděla jsem, že ten kluk přede mnou nechtěl ubližovat. Jen nevěděl, jak unést pravdu, která možná neměla nikdy vyjít na povrch.
