Článek
Vždycky jsme byli „ta správná rodina“. Táta, máma, dvě děti, dům se zahradou. Každou neděli oběd u babičky, dovolená u moře, rodinné hry o Vánocích. Syn byl vždycky hodný. Klidný, rozumný, trochu uzavřený, ale říkala jsem si – kluci to tak mají.
Začalo to nenápadně. Přestal odpovídat celou větou. Místo „ano, mami“ jen „hm“. Pak začal zůstávat déle ve svém pokoji. Dveře zavřené, sluchátka v uších. Typické pubertální chování, říkali ostatní. Jenže já cítila, že je něco jinak. Někdy jsem za ním vešla jen proto, abych se na něj mohla podívat. A on? Odvrátil hlavu. Nedíval se mi do očí.
Nejdřív jsem ho podezírala, že něco provedl. Možná kouří? Možná si s někým píše? Prohledala jsem mu batoh. Nic. Počítač – zamčený. Mobil? Nechtěla jsem být ta matka, co šmíruje. Ale nutkání bylo silnější. A přesto – nic jsem nenašla.
Jednou večer, když jsme večeřeli, jsem si všimla, že se celou dobu dívá do talíře. Ani jednou nepozvedl zrak. V tu chvíli mi došlo, že to není jen fáze. Že je to něco víc.
Navrhla jsem návštěvu psychologa. Čekala jsem odpor, ale jen pokrčil rameny. A šel.
První sezení absolvoval sám. Po druhém mě terapeut pozval k sobě taky. Sedla jsem si, nervózní, s rukama v klíně. A pak řekl tu větu, která mě srazila na kolena:
„Váš syn má pocit, že ho vlastně vůbec neposloucháte. Že ho jen hodnotíte a opravujete.“
Zamrazilo mě. Nechápala jsem to. Já? Ta, která obětovala kariéru kvůli dětem? Která chodila na všechny besídky, připravovala svačiny, starala se, když měl horečku? Já ho neposlouchám?
Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. A pak jsem si začala všímat. Jak často říkám věty jako: „To přeháníš.“ „Ale takhle to nebylo.“ „To si jen vymýšlíš.“ Najednou mi došlo, že pokaždé, když se mi snažil něco říct, jsem reagovala – ne soucitem, ale radou, opravou, zlehčením.
Ten den večer jsem za ním zašla. Zaklepala a poprosila, jestli si může na chvíli sednout ke mně. Nečekala jsem nic. Ale kývl. Seděli jsme mlčky a já řekla jen:
„Mrzí mě, že jsem tě možná neslyšela, i když jsem byla vedle tebe.“
A poprvé po dlouhé době se na mě podíval. Oči měl lesklé. Neřekl nic. Ale pohled mluvil za vše.
Ještě pořád to není jako dřív. Ale snažím se. Místo rad se ptám. Místo oprav poslouchám. A doufám, že jednou zase přijde a řekne mi sám, co cítí.
