Článek
Byla jsem vděčná, že si můj syn našel někoho, koho má rád. Chtěla jsem být ta vstřícná tchyně, která nebude komplikovat. Nosila jsem jí drobné dárky, zvala ji na obědy, chválila ji – možná někdy až moc okatě, protože jsem v sobě měla malý, tichý strach. Že si mě neoblíbí. A měla jsem pravdu.
Od první chvíle jsem cítila, že se mnou něco není v pořádku. Neřekla to nahlas. Jen pohledy, chlad v hlase, ignorace. Věty jako „No jo, vy starší to máte jinak.“ Nebo „Tohle my doma neděláme.“ Na každé návštěvě se stávala cizí. A přitom seděla na gauči v mém obýváku, jedla jídlo, které jsem vařila s péčí, a tvářila se, že tam vlastně ani nechce být.
Snažila jsem se to přejít. Myslela jsem si, že je to o zvyku, že si na mě zvykne. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc se vzdaloval i on. Můj syn. Můj kluk, který mě vždycky objal, který mi volal, když něco slavil nebo když byl smutný. Najednou jsme si volali čím dál míň. A když už, mluvil potichu. Krátce. Opatrně.
Jednou jsem se odhodlala a řekla mu narovinu, co cítím. Že mám pocit, že mě jeho přítelkyně nesnáší. Že mě přehlíží, shazuje, zlehčuje. A čekala jsem, že řekne něco jako: „To není pravda, určitě si to bereš moc osobně.“ Nebo i lépe: „Mrzí mě to, promluvím si s ní.“
Ale on jen mlčel. A pak řekl: „Ona to tak nemyslí. Možná se prostě neshodnete.“
V tu chvíli jsem cítila něco, co jsem si předtím nikdy nepřipustila: že se mě nezastane. Nevidí. A možná ani nechce vidět. Nejde o hádku, nejde o sympatie. Jde o to, že ve chvíli, kdy se mezi nás někdo postavil, mě nechal stát samotnou.
Od té doby jsem si nastavila odstup. Přestala jsem zvát. Přestala jsem se nabízet. Čekala jsem, jestli si všimne. Nevšiml. Občas napíše. Někdy zavolá. Ale vždycky jen s informací. Nikdy s otázkou: „Jak se máš, mami?“
Mnoho nocí jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Jestli jsem byla moc vtíravá. Nebo málo otevřená. Jestli jsem řekla něco, co ji urazilo. Ale pak jsem pochopila, že možná nejde o chybu. Že jsem jen jiná, než jakou by si pro sebe vybrala. A že to nemůžu změnit. Ale to, co mě zraňuje nejvíc, není ona. Je to on.
To ticho. Ta lhostejnost. To, že nevidí, jak moc se mi stýská. Po něm. Po nás.
Nechci bojovat. Nechci ho ztratit. Ale už také nechci dál klesat na kolena, jen abych neztratila místo v jeho životě. Možná teď nejsem v jeho první řadě. Možná jsem někde v zákulisí. Ale pořád tu jsem.
A kdyby si to někdy rozmyslel, dveře jsou otevřené. Jen tentokrát nebudu stát na prahu. Budu čekat uvnitř. Tiše. Ale se vším, co mi zbylo – srdcem, které ho miluje, i když už pro něj nejsem hlas, ale jen ozvěna.
