Článek
Smála jsem se. Unaveně, rozcuchaně a trochu nejistě. Myslela jsem, že je to jen nešťastně zvolený vtip. Ale ne – byl to začátek série dobře míněných rad, které mi dodnes zní v uších.
První týdny jsem se snažila vypadat vděčně. Za vývar. Za tipy na kojení. Za poznámky typu „nech ho vyplakat, aspoň posílí plíce“.
Ale brzy se „pomoc“ změnila ve všudypřítomný dohled.
„Ten kluk je pořád u tebe, nedusíš ho tím?“
„To mu dáváš ponožky v květnu?“
„Já jsem vychovala dva syny a nikdy nemarodili. Tak asi vím, co dělám, ne?“
Jenže přesně v tu chvíli jsem se začala dívat na svého muže jinýma očima.
Protože ten její perfektně vychovaný syn neuměl ani najít lžičky v šuplíku.
Opravdu. První měsíce jsem musela na lístečky psát, kde máme plenky. Jak se zapíná pračka. Kdy dávám malému kapky.
„Ne že bych to od tebe čekal,“ říkával, když jsem padala na ústa a on se díval na televizi.
A pak šel na pivo.
Jako jeho otec.
Jako generace mužů, kteří doma nikdy nezůstali sami s dítětem déle než na dobu, než se ohřeje kaše.
A když jsem si jednou posteskla, že jsem unavená a že bych uvítala pomoc, odpověděl:
„Kdybychom to dělali jako naši rodiče, nestěžovala by sis. Máma zvládala dvě děti i domácnost a táta jí nikdy nepřebalil.“
To byl zlom.
Nejen v mém srdci, ale i v pohledu na jejich rodinu.
Jednoho dne jsem tchyni řekla, že už její rady nepotřebuju.
Dívala se na mě jako na někoho nevděčného.
„Já ti chci jen pomoct, milá zlatá. Děláš chyby, protože se odmítáš poučit.“
Zhluboka jsem se nadechla a zeptala se:
„A kdo naučil vašeho syna vařit? Pomáhat? Naslouchat? Převzít zodpovědnost?“
Ticho.
A pak uražený odchod.
Dny ticha.
A samozřejmě:
„Ty jsi mi ho zkazila. Můj syn takový nikdy nebyl.“
Ale víte co? Já už se omlouvat nebudu.
Dnes máme dvě děti. A manžel? Ten už ví, kde jsou lžičky. A taky plenky, dudlíky a jak se ohřívá sunar. Ne proto, že by to měl v krvi. Ale protože jsme se o tom bavili. Hádkami, slzami, kompromisy. Ale mluvili jsme.
A já vím, že vychovávat dítě je víc než vědět, kdy má jít spát. Je to i o tom, jaký příklad doma vidí.
Tchyně stále radí. Ale už mě to tolik nebolí.
Protože vím, že dělám maximum. A taky vím, že její „vychovaný“ syn by dnes bez mě neudělal ani vajíčko natvrdo – pokud by mu to někdo nenapsal do návodu.
