Článek
Nezvonek, ne průšvihář, spíš takový ten, co splyne s lavicí. Doma si rád četl, hrál počítačové hry, občas jsme si popovídali, ale nebyl z těch, co by vám vyprávěli celý den do detailu. A tak, když mi třídní učitelka na podzim zavolala, že má obavy, skoro jsem se urazila.
„Paní Pokorná, Matěj se nám ztrácí před očima,“ řekla.
„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se trochu ostřeji, než jsem chtěla.
„Je tichý, nehlásí se, nedokončuje úkoly. Vypadá unaveně. A začal vynechávat i některé hodiny.“
Zamračila jsem se. „Matěj je jen introvert. A je puberta, ne?“
Souhlasně zamručela, ale slyšela jsem v jejím hlase pochybnost. Řekla mi, že by možná stálo za to s ním promluvit, nebo ho zkusit dostat k výchovné poradkyni. Poděkovala jsem a zavěsila.
Doma jsem se ho zeptala, jestli je ve škole všechno v pořádku. „Jo, mami, dobrý,“ pokrčil rameny a zmizel do pokoje. Zavřel dveře, nasadil sluchátka. Byla jsem zvyklá, že si s ním musím věci tahat po kouskách. Nechtěla jsem tlačit.
Uběhlo pár týdnů. Matěj byl čím dál unavenější. Pod očima měl kruhy. Když jsem se ptala, proč je tak bledý, řekl, že špatně spal. Jednoho dne nepřišel domů vůbec. Telefon nebral. Nakonec se ukázalo, že celé odpoledne seděl v parku a koukal před sebe. Řekl mi, že zapomněl čas. Ten večer jsem ho našla brečet ve sprše. Dveře nezamkl.
„Já už nemůžu,“ zašeptal. Seděla jsem na zemi v koupelně a měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.
Začali jsme chodit k psycholožce. Matěj měl deprese. Skutečné, hluboké deprese, které se plížily dlouho. Třídní to poznala. Já ne. Nebo možná ano, ale nechtěla jsem si to přiznat. Nechtěla jsem, aby byl „jiný“, „problémový“. Bála jsem se, že je to moje vina.
Trvalo měsíce, než se začal zvedat. Bylo to pomalé. Den po dni. Psychoterapie, léky, a hlavně – naslouchání. Naučila jsem se s ním být, i když mlčel. Přestala jsem se bát jeho ticha. A začala jsem ho brát vážně, i když neříkal slova, která jsem chtěla slyšet.
Jednou mi řekl: „Mami, děkuju, že jsi to nevzdala.“ A já mu jen odpověděla: „To já děkuju, že jsi tu zůstal.“
Dnes už je na tom lépe. Pořád má své dny, ale vím, že už se neztrácí. A já už nikdy nebudu zavírat oči před tím, co nechci vidět. Protože někdy nestačí čekat, že dítě samo přijde. Někdy musíte být vy tím, kdo jde první.
