Článek
Spolehlivá. Ta, na kterou je vždycky spoleh. Když byl problém, řešila jsem ho. Když někdo nestíhal, převzala jsem část práce. Uměla jsem se usmát i ve chvíli, kdy jsem byla vyčerpaná. Věděla jsem, že se to ode mě očekává.
A dlouho mi to fungovalo.
Byla jsem hrdá na to, že zvládám tlak. Že se nerozsypu. Že dokážu oddělit emoce od výkonu. Když jsem zavřela dveře kanceláře, měla jsem pocit, že tam nechávám únavu. Že doma budu zase jiná.
Jenže síla není nekonečná.
Postupně jsem si zvykla dávat ze sebe všechno tam, kde to bylo vidět. Kde to bylo oceněné. Kde se výsledky daly změřit. Doma žádné tabulky nebyly. Žádné uzávěrky. Jen očekávání, že budu „normální“.
Večer jsem přicházela domů prázdná. Ne naštvaná. Ne smutná. Jen vyčerpaná tak, že už nezbylo nic navíc. Žádná trpělivost. Žádná lehkost. Žádná radost z drobností.
Když se mě někdo zeptal, jaký jsem měla den, odpověděla jsem stručně. Ne proto, že bych nechtěla mluvit, ale protože jsem neměla sílu to znovu prožívat. Každá otázka navíc byla další kapka.
Začala jsem si připadat jako baterie, kterou někdo dobíjí jen do poloviny a pak ji okamžitě vybíjí. V práci jsem fungovala na výkon. Doma se ode mě očekávala přítomnost. A já už neměla z čeho brát.
Nejtěžší bylo přiznat si, že selhávám právě tam, kde bych chtěla být nejlepší. Ne proto, že bych byla špatná partnerka nebo rodič. Ale proto, že jsem si celý den rozdávala sílu jinde.
Měla jsem pocit viny. Že jsem podrážděná. Že nejsem dost trpělivá. Že chci ticho místo rozhovorů. Že potřebuji být sama, když bych měla být „k dispozici“.
Okolí to často nevidí. Protože navenek všechno funguje. Práce jde. Domov stojí. Nikdo nekřičí. Nikdo neodchází. A přesto se uvnitř něco láme.
Jednoho večera jsem si uvědomila, že už se neumím uvolnit. Že jsem pořád v režimu výkonu, jen bez publika. Že doma nejsem slabší — jsem vyčerpaná.
A že síla, kterou obdivují v práci, má svou cenu.
Začala jsem si klást nepříjemné otázky. Proč dávám to nejlepší ze sebe všem ostatním a doma zůstávají zbytky? Proč si odpočinek nechávám až „na potom“, které nikdy nepřijde? Proč mám pocit, že musím všechno zvládnout sama?
Uvědomila jsem si, že skutečná síla není v tom vydržet. Ale v tom přiznat, že už nemám z čeho brát. Že potřebuji doplnit. Zpomalit. Přestat být silná alespoň někde.
Dnes se učím jinak rozdělovat energii. Ne vždycky úspěšně. Ale vědomě. Učím se říkat, že jsem unavená. Že potřebuji klid. Že doma nemusím podávat výkon.
Protože domov by neměl být místo, kde ze sebe vydáváte poslední zbytky.
Měl by být místem, kde se znovu nadechnete.
A to jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsem byla silná všude — kromě sebe.
