Hlavní obsah
Aktuální dění

Co zbylo z osvobozeného Chersonu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: se svolením Larisy Kalik
20. 12. 2022 14:01

Po osmi měsících osvobodila 11. listopadu ukrajinská armáda Cherson. Jak město vypadalo dva týdny po odchodu okupačních vojsk? To přímo z místa popsala novinářka Larisa Kalik, podporovaná NESEHNUTÍM.

Článek

Cherson leží na jihu Ukrajiny na pravém břehu řeky Dněpr. Ruská vojska město obsadila v květnu – místní je přivítali s ukrajinskými vlajkami a protesty, které trvaly dlouhé měsíce. Rusko nakonec odpor rozehnalo slzným plynem a zatýkáním. A zatímco ruská administrativa pořádala referendum o připojení Chersonského regionu k ruské federaci a mučila nebo zabíjela civilisty, místní čekali na příchod ukrajinské armády. Ukrajinský protiútok přišel po osmi měsících a ruskou armádu přinutil k ústupu z pravého břehu řeky.

Do Chersonu jsem z Kyjeva přijela dva týdny po jeho osvobození. Vlak jel celou noc a právě z jeho okna jsem město poprvé spatřila: zničené domy, zákopy a barikády, spálená auta. Tady ještě před nedávnem byly Rusové. Vlak projížděl skrze černá pole a cestující se dívali na miny a rakety v zemi. Na nádraží pak čekali lidé s ukrajinskými vlajkami. Lidé, kteří osm měsíců neviděli své rodiny a přátele.

Všechna sedadla ve stanici jsou plná, je tu také generátor a komunikační centrum. Lidé si zde nabíjí telefony a volají příbuzným. Po stolech a podlaze se proplétá síť kabelů. V místnosti je teplo a vzduch je tu zatuchlý. Zatímco se telefony nabíjí, lidé čtou knížky, sdělují si novinky nebo vypráví o bombardování. Jednotlivé věty se z šumu hlasů ozývají jako promluvy v divadle.

„A Cole? Je naživu? Slyšela jsem o explozi blízko jeho domu.“
Odjíždím do Kyjeva. Nevím, jestli tam zůstanu, jestli mi tam bude líp. Je mi 50 a už nechci nic než klid."
„Rusové jí v létě zatkli syna. V zimě bude v cele zima, určitě onemocní.“
„Včera jsem upekla hruškový koláč a byl výborný.“
„Zničili mi celý dům. Dokonce ukradli svaté obrázky.“

Euforii přehlušily výbuchy

První týden po osvobození Chersonu byl plný euforie. Lidé nemohli uvěřit tomu, že se ukrajinské armádě podařilo získat další tolik podstatný strategický bod. Lidem v Chersonu se vrátila svoboda – vojáky vítali květinami a polibky. Ale válka zůstává válkou. Ruská armáda město dál bombarduje a každý den dál přibývají mrtví.

Na billboardech podél hlavní ulice zůstávají roztrhané zbytky ruské propagandy. Místní je začali ničit hned po odchodu ruské armády. Některá hesla jako „Rusko tu bude navždy“ nebo „Důstojný život pro seniory v Chersonu“ jsou ale ještě vidět. Ostatní jsou přesprejovaná nápisy „Sláva Ukrajině“. Jeden z billboardů vyobrazuje ruského vojáka s písmenem Z na rameni. Od počátku invaze do Ukrajiny Rusko význam tohoto symbolu nevysvětlilo. Pro celý svět se ale Z stalo novým symbolem fašismu.

Foto: se svolením Larisy Kalik

Na billboardech podél hlavní ulice zůstávají roztrhané zbytky ruské propagandy. Místní je začali ničit hned po odchodu ruské armády.

Z druhého břehu se střílí

Při svém ústupu Rusové zničili všechnu důležitou infrastrukturu. Cherson a okolní vesnice zůstaly bez elektřiny, vody nebo tepla. Na lidi, kteří si chtěli vodu nabrat v řece, začaly okupační síly střílet z druhého břehu. Místní se tak teď soustředí na městské studny, odkud nosí domů těžké lahve.

Když přijdu k jedné ze studní, lidé mě a můj foťák nevítají. „Co děláte? Natáčíte si, jak svět trpí?“ Ptá se mě naštvaně statný muž. „Ale… foťte si co chcete, jen nechoďte k řece. Ti bastardi střílí na náš břeh, nemůžeme ani na ryby.“

Lidé jsou unavení a nespokojení. A je to naprosto pochopitelné. Vláda sice na opravě infrastruktury pracuje, nikdo ale nemůže zaručit, že na ní po obnově Rusové znovu nezaútočí, aby silnice nebo vodovody znovu vyřadili z provozu.

Foto: se svolením Larisy Kalik

Jediným místem, kde lze bezpečně sehnat vodu, jsou městské studny, odkud místní nosí domů těžké lahve.

Budeme mrznout, ale budeme svobodní

Zdravotnická zařízení jsou naštěstí vybavena silnými generátory. V nemocnicích jsou lidé na kyslíku a ventilátorech – pokud elektřina dojde, mnoho jich zemře. Oksana, mladá roztomilá zdravotní sestra mi říká, že ona se bez vody, tepla a elektřiny obejde, jen když Rusové odejdou.

„Myslíte, že to ještě někoho děsí? Každý ve městě vám řekne že už se ničeho nebojí. Budeme si nosit vodu, budeme mrznout a sedět potmě. Ale budeme svobodní. Naši vojáci za svobodu zaplatili vysokou cenu, a když přišli do města, byla jsem neskutečně šťastná. Narození mého syna a osvobození Chersonu, to jsou dvě nejdůležitější události v mém životě.“

Oksana si dobře vzpomíná na referendum o připojení k Rusku. Úředníci přinesli do nemocnice volební urny, ale nikdo z personálu nebo pacientu s k nim nehrnul.

Řekla jsem jim, že mě nikdo nepřinutí volit. Pak jsem se schovala a začala plakat. Volit přišlo jen pár starých lidí doufajících v návrat Sovětského Svazu. Lidé, kteří invazi podporovali už tou dobou město většinou opustili směrem k Rusku.“

Vtipné bylo, když okupační síly vyhlásily výsledky referenda, ve kterém mělo být pro připojení k Rusku přes 80 % lidí. Smáli se tomu dokonce i vojáci, kteří v nemocnici hlídkovali. Věděli, že nikdo nechtěl volit a divili se, kde se takové číslo vzalo.“

Foto: se svolením Larisy Kalik

Zdravotnická zařízení jsou naštěstí vybavena silnými generátory. V nemocnicích jsou lidé na kyslíku a ventilátorech – pokud elektřina dojde, mnoho jich zemře.

Sníme už jen o přežití

Hlavní chersonské náměstí je plné květin, stuh v barvách ukrajinské vlajky a děkovných plakátů. Jsou tu ale také fotografie mrtvých vojáků a civilistů. Stojí tu stany, kde se mohou lidé ohřát a nabít své telefony. Přes den jsou plné a před vchody je fronta. Dokonce i toulaví psi, kterých je v Chersonu nyní spousta, se snaží najít teplé místo v jejich blízkosti. Nikdo jim nebrání, protože si tu s nimi hrají děti. A když psi zmizí, děti se rozpláčou.

Foto: se svolením Larisy Kalik

Hlavní chersonské náměstí je plné květin, stuh v barvách ukrajinské vlajky a děkovných plakátů. Jsou tu ale také fotografie mrtvých vojáků a civilistů.

Katerina, matka dvojčat se přišla s dcerami ohřát a nabít si mobil. Opustit město neplánuje.

„Žiju ve svém domě a nemůžu si dovolit se přestěhovat. Nemám nikoho kromě svých dcer a stát se o nás teď nemůže starat. Voda a elektřina se určitě brzy vrátí. Nějak to zvládneme.“

Když odpovím, že hlavním problémem nemusí být zničená infrastruktura, ale další bombardování, jen se zachvěje.

„A co máme jiného dělat? Doufáme, že přežijeme“

Ani mladý Yaroslav se nechystá z Chersonu odejít. Stará se tu o svého nemocného otce, a bez něj město neopustí.

„Přišel jsem si rychle dobít telefon, mám o otce starost vždy, když ho nechám o samotě. Kdybych našel práci v Kyjevě, postavil bych se znovu na nohy, ale s tátou se přestěhovat nemůžu. Před invazí jsem pracoval v bance, a poté chvíli přemýšlel, že bych v tom pokračoval pro Rusy. Naštěstí jsem si to včas rozmyslel. Doufám, že to brzo skončí a my budeme žít a plánovat budoucnost jako předtím. Před válkou jsem snil, že natočím film. Teď sním jen o tom, abych přežil.

Foto: se svolením Larisy Kalik

Na centrálním náměstí stojí stany, kde se mohou lidé ohřát a nabít své telefony. Přes den jsou plné a před vchody je fronta.

Mručení generátorů a výbuchy

Na ulicích stále leží žluté podzimní listí, které déšť mění v bláto. A v něm zůstávají zbytky ruských novin se sliby o báječné budoucnosti. Městem se neustále ozývá mručení generátorů a zvuky střelby nebo vzlétajících raket. Varovné sirény zůstávají zticha – nemají elektřinu. Lidé na exploze nijak nereagují, stali se součástí jejich každodenní reality.

Na trhu je k dostání jen pár věcí. Další se dají koupit v ulicích – někdo prodává z auta cigarety, další nabízí ponožky v krabicích od ruských sušenek. Raja žije ve vesnici nedaleko Chersonu a na tržiště přiváží zeleninu a mléko.

Naši vojáci k nám přišli ještě před osvobozením města. Nevěřila jsem tomu, dokud jsem je neviděla z okna. Vyběhla jsem za nimi bosa, abych je přivítala a poděkovala. Objímala jsem je a plakala. Ubytovali jsme je ve škole a celou noc pro ně pekli, jako by to byli naši synové. Chtěli jsme, aby u nás zůstali déle, ale ráno museli pokračovat.“

Lidé vidí ukrajinské vojáky jako hrdiny. Na ulicích se na ně usmívají a děkují jim, mnozí z osvoboditelů Chersonu jsou už ale znovu na frontě. Brzy po vojácích přišly do města další speciální jednotky – dokumentují válečné zločiny a pátrají po kolaborantech. Mnoho lidí to dělalo kvůli penězům, někteří ale skutečně věřili v myšlenku „Ruského světa“ a toho, že „Rusko tu bude navždy.

Znovu už bych to nezvládl

Maxim (který mě požádal, ať mu změním jméno) zůstal po celou dobu okupace v Chersonu. V prvních měsících proti ruské invazi protestoval, když ale ruští vojáci začali protestující střílet do nohou, přestal na náměstí chodit. Rusové ho několikrát vyšetřovali, zadrželi a zbili, aby ho přinutili přestat podporovat Ukrajinu.

„Vyvázl jsem z toho lehce. Jo, zatkli mě, drželi v přeplněné cele a bili, ale vím o lidech, kteří například dostali elektrické šoky. Přivázali jim dráty k jazyku nebo genitáliím a hodiny je mučili. Nikdy jste nevěděli, na koho narazíte – na obyčejného vojáka nebo psychopata. Můj dobrý přítel se po mučení úplně změnil. Zničili ho, už to není muž, kterého jsem znal. Kdybyste se mě zeptala, jestli bych si těmi osmi měsíci prošel ještě jednou, řekl bych že ne. Už bych to znovu nezvládl.

Maximův příběh je jeden z tisíců příběhů o mučení, bití a ponižování ze strany Ruských vojáků. Příběhů, které budou teprve objeveny, zapsány a vyšetřovány.

Před ústupem z Chersonu Rusové zaminovali budovu, ve které zadržovali a mučili obyvatele města. Je v ní tolik min, že ji nelze celou vyčistit. S detonací budovy ale zmizí také spousta důkazů o ruských zločinech. Ze stejných důvodů už vybuchla také chersonská policejní stanice. Ukazuje to, že ruští vojáci jsou si vědomi svých zločinů, a pokouší se je zakrýt.

Koloběh návratů a odjezdů

Se soumrakem se Cherson halí do temnoty. Jen vzácně v nějakém okně plápolá světlo svíčky nebo lucerny. Ostatní okna jsou černá a ukazují, kolik lidí odešlo. Ulice občas prozáří reflektory auta, z prudkých záblesků světla bolí oči. Ulice jsou téměř prázdné – jen výjimečně se objeví člověk s baterkou a pětilitrovou nádobou na vodu. Ještě před rokem byly ulice plné lidí, kteří chodili na kávu nebo večeři a vraceli se do teplých domovů ke svým milujícím rodinám. Válka ale jejich rodiny rozdělila, zničila jejich svět a vzala jim děti.

Na nádraží je večer plno. Už tak přeplněná budova musí pojmout ještě víc lidí. Čekají na vlaky, kterými se evakuují na západ Ukrajiny. Někteří zůstanou v Kyjevě nebo Lvově, další budou pokračovat do Evropy. Davem lidí se proplétají doktoři s vážně nemocnými pacienty, kteří musí opustit město. Jeden doktor tlačí ženu na vozíku, několik dalších muže na lůžku. S jejich naložením do vlaku pomáhají vojáci.

V odjíždějícím vlaku je plno a vedro. Okna jsou zatemněná, aby světlo nepřilákalo ruský útok. Okupační síly jsou stále blízko. S odjezdem vlaku nádraží utichá. Teplá a suchá stanice působí téměř příjemně. Lidé podřimují, zatímco si dobíjí telefony a tichem se nesou stejné promluvy, jako po mém příjezdu do města. Dění se bude opakovat – ráno přijede vlak z Kyjeva, lidé si přijdou dobíjet telefony, večer se nádraží znovu zaplní a stovky lidí znovu opustí město. A někde blízko znovu zemřou stovky vojáků.

Podpora nezávislé žurnalistiky a Ukrajinské občanské společnosti

Od roku 2014 podporuje NESEHNUTÍ v Ukrajině nezávislé novináře, ochránce lidských práv nebo lokální spolky a iniciativy, které chrání životní prostředí, pomáhají obětem domácího násilí nebo dohlíží na transparentnost veřejných zakázek.

Se vstupem ruských invazních vojsk do Ukrajiny se ale povaha naší pomoci ze dne na den změnila. Od prvních dnů války podporujeme občanskou ukrajinskou společnost všemi možnými prostředky. Pomáháme například s evakuacemi aktivistů a novinářů do bezpečných regionů. Do Ukrajiny dodáváme zdravotnický materiál, základní potřeby, ale také techniku, kterou naši kolegové potřebují k práci.

Jednou z těch, kterým pomáháme, je i Larisa Kalik, ukrajinská nezávislá novinářka, pro kterou jsme zajistili počítač a sehnali ubytování, aby mohla nadále pokračovat ve své práci. I díky naší pomoci mohla Larisa přinést nejen toto svědectví z Chersonu, ale i množství dalších důležitých textů. Pomáhejte s námi. Děkujeme.

Foto: Larisa Kalik

Ukrajinská novinářka Larisa Kalik s počítačem od NESEHNUTÍ, které podporuje její práci.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz