Deset let pomoci NESEHNUTÍ v Ukrajině: od nezávislých médií po neprůstřelné vesty

Pověz nám, jak ses vůbec dostala k Ukrajině?

V roce 2014 jsem získala grant z programu Erasmus Mundus, díky kterému jsem mohla strávit podzimní semestr studiem v Kyjevě na nejstarší ukrajinské univerzitě, Mohyljance. Podzim v Kyjevě mi tehdy přišel dost depresivní – hodně šedo, slunce jsme viděli snad jen čtyřikrát za ten půlrok. Ale v listopadu to všechno začalo být zajímavé kvůli politickým událostem. V reakci na tehdejší zahraniční politiku prezidenta Viktora Janukovyče se studenti, mezi nimi i moji spolužáci, rozhodli vyjít na hlavní náměstí a vyjádřit svůj nesouhlas s prezidentovým svéhlavým rozhodnutím nepodepsat asociační dohodu s Evropskou unií, do níž velká část veřejnosti vkládala naděje ohledně budoucího směřování své země, a která byla jedním z hlavních předchozích Janukovyčových slibů. A tím začal pověstný Majdan.*

Jak to na Majdanu probíhalo? Účastnila ses aktivně protestů? Jaké byly Tvoje hlavní dojmy?

Pamatuju si, že ačkoliv byl listopad, byla tam strašlivá zima. Majdan začal jako protest mladé generace, studentů a studentek vysokých škol na hlavním náměstí v Kyjevě. My, zahraniční studenti, jsme je chtěli podpořit, proto jsme se k nim přidali. Zpočátku to vypadalo spíš jako studentské nepokoje, ke kterým se později přidala i veřejnost, hlavně střední třída z Kyjeva. Nenapadlo by mě, že se jedná o předzvěst velkých politických změn.

Protesty se konaly každý den, odpoledne a o víkendech nabývaly skutečně masivních rozměrů, když se přidávali pracující s celými rodinami. Situace byla velmi dynamická a postupně se k protestům přidávala další města napříč Ukrajinou. Ráda bych zdůraznila, že protesty proti politice tehdejší vlády a Janukovyčovi probíhaly prakticky ve všech větších městech, a to včetně Donbasu. Pamatuju si, jak se s určitým zpožděním začaly objevovat zprávy o tom, že se v Doněcku formuje tzv. antimajdan, jehož účastníky svážely do centra zajištěné autobusy. Účastníkům se říkalo „titušky“, tvořila je dost homogenní skupina lidí a za své angažmá dostávali zaplaceno. Později se jak oni, tak autobusy, které je přivážely, objevovaly také v Kyjevě, ale vzhledem k tomu, jaké síly protesty v hlavním městě nabraly, neměla jejich přítomnost velký význam.

Co se potom změnilo?

Na začátku ani média nevěnovala protestům moc pozornosti, nebo je spíš zlehčovala. Postupně se ale objevilo víc publicity, lidí i demonstrací, a tehdejší vládní představitelé se začali vyjadřovat výroky typu, „děti nám nebudou diktovat zahraniční politiku“, což známe i z naší historie. Pamatuju si na pochod, asi měsíc po začátku protestů, kdy se odhadovalo, že bylo v ulicích asi půl milionu až milion lidí. Celá hlavní kyjevská třída - Chreščatyk - a okolní ulice byly plné, nedalo se tam vůbec projít.

Jak jsi vnímala atmosféru na těch protestech? Zpočátku byly pokojné, postupně nabíraly na intenzitě, ale pak přišly i represe, že?

Situace se začala vyostřovat na přelomu roku 2014 a 2015. Na začátku roku 2015 pak přišly ty nejhorší represe, které vyústily v Nebesnou sotňu (pozn.: lidé, kteří byli postříleni policejními snipery). Já jsem byla přítomna hlavně začátku. Vybaví se mi atmosféra silné soudržnosti a pospolitosti. Na místě fungovala velká občanská solidarita - byla tuhá zima, a tak se rozdával horký čaj, polévka, lidé si dokonce mezi sebou organizovali směny na vaření 24 hodin denně.

Koncem roku 2014 už vládnoucí garnitura nemohla protesty bagatelizovat. K přímému potlačení demonstrací na Majdanu sice ještě nedošlo, ale například se začali ztrácet protestující při cestě z Majdanu domů a našli se druhý den zmlácení v lese. To se stalo i některým mým spolužákům z koleje.

Vedení školy bylo hodně nápomocné. Nejprve nám řekli, že než vypisovat seminární práce, je daleko důležitější, abychom podpořili spolužáky a spolužačky. Nakonec jsme se všichni, i vyučující, potkávali na Majdanu. Když ale začalo jít do tuhého, naopak nám radili protestům se vyhnout. Existovalo totiž důvodné podezření, že mobilní operátoři poskytují vládě neoprávněně data o polohách jednotlivých lidí. Takto si provládní bojůvky vytipovávaly lidi třeba cestou na autobus ze shromáždění a mohli je zbít. Na začátku prosince 2014 jsem pak odjela.

Vrátila ses tedy do Česka. Jak ses dostala k NESEHNUTÍ?

O NESEHNUTÍ jsem slyšela už dřív, přišlo mi jako organizace plná skvělých lidí s názory, se kterými jsem se ztotožňovala. Ještě před studiem v Ukrajině jsem jako dobrovolnice začala pracovat coby spolueditorka časopisu PŘES, který tehdy NESEHNUTÍ vydávalo čtyřikrát ročně.

Z dobrovolnice ses postupně stala dlouholetou členkou a aktivistkou NESEHNUTÍ. Jak se to stalo, že ses od redaktorky časopisu dostala k našim aktivitám na Ukrajině?

Myslím, že někdy v prvním čtvrtletí roku 2015 jsi mě oslovil ty s návrhem, jestli bych nepomohla s projektem na podporu nezávislé žurnalistiky v ukrajinských regionech.

Fakt? To už si nepamatuju (smích).

Jednalo se o podporu Hromadské TV, která byla novinářským zjevením na tehdejší ukrajinské mediální scéně. Médium jsem dobře znala, protože Hromadské TV pokrývalo dění na protestech a jako v podstatě jediné bylo na místě a dělalo odtud reportáže. Takže mi to přišla jako skvělá příležitost přispět k něčemu, co mi dávalo hodně velký smysl.

Hromadské TV bylo prvním velkým nezávislým médiem s velkým dosahem, které nebylo pod vlivem oligarchů nebo politických sil?

Přesně tak. Pro kontext bych možná dodala, že v letech 2014–2015 v Ukrajině neexistovala veřejnoprávní televize, jen státní televize, která nebyla příliš kvalitní. Jak víme, je velký rozdíl mezi státní a veřejnoprávní televizí. Kromě toho byla v regionech celá řada médií a televizí, které vlastnili buď oligarchové, nebo politici – často to byly tytéž osoby.

Janukovyč a jeho Strana regionů vlastnili velká média v mnoha regionech. Ta dění na Majdanu buď ignorovala, nebo později zlehčovala. Hromadské TV byla malá nezávislá novinářská iniciativa, která začala přinášet zprávy v novinářském standardu, které známe z kvalitní žurnalistiky.

V improvizovaných studiích tehdy pracovala hrstka nezávislých novinářů a novinářek, kteří zvali různé strany a zájmové skupiny k diskusi a vyráželi do terénu, přímo mezi lidi na Majdanu. A protože hlavní média tehdy o těchto událostech mlčela, Hromadské TV rychle získalo obrovský počet sledujících. Bylo jedním z mála zdrojů informací o tom, co se skutečně děje. Tím, jak pokrývalo události v reálném čase, výrazně pomáhalo lidem zorientovat se například v bezpečnostní situaci, která v danou chvíli na Majdanu panovala. Role Hromadské byla nedocenitelná, zejména když začalo jít do tuhého.

A v čem konkrétně spočívala naše pomoc? Jakou roli v tom mohla hrát česká organizace?

Události v letech 2014–2015 nabraly rychlý spád a stejně tak se rychle vyvíjela i situace kolem Hromadského. Jak jsem už říkala, na začátku to byla jen hrstka novinářů, kteří natáčeli v terénu na mobilní telefony. Ale jak se jejich sledovanost zvyšovala, bylo jasné, že je potřeba pomoct jim vyrůst v profesionální médium, které bude schopné pokrývat nejen Kyjev, ale celou Ukrajinu.

Začali tedy hledat spolupracovníky v regionech - Oděse, Charkově a dalších. Ty našli, ale potřebovali podporu v koordinaci a organizaci práce v tak velké zemi. A právě s tím jsme jim pomáhali – zajistit efektivní spolupráci a koordinaci mezi regionálními redakcemi a Kyjevem.

Náš projekt byl tehdy zaměřený na podporu regionálních redakcí Hromadské v Oděse, v Kremenčuku, což je průmyslový region ve střední Ukrajině, a také v Čerkasy, které se rovněž nachází ve střední Ukrajině. V těchto regionech prakticky neexistoval žádný nezávislý zdroj informací.

Tehdy se této novinářské práce chopili mladí, perspektivní novináři a novinářky. Potřebovali nejen technické vybavení, ale i pomoc s koordinací, protože poprvé v životě museli pracovat nad rámec své běžné novinářské činnosti – koordinovat se s centrální redakcí, předávat si informace, standardy a vymýšlet strategie. S tím jsme jim pomohli.

Součástí naší podpory bylo i to, že jsme v Kyjevě uspořádali setkání všech zástupců a zástupkyň regionálních redakcí Hromadské. Společně jsme naplánovali aktivity a strategie na následující rok. Bylo to poprvé, co se všechny redakce Hromadského setkaly na jednom místě.

Jak se pak práce Hromadského proměnila a proč se i naše práce posunula jinam?

Jak jsi správně uvedl, NESEHNUTÍ, ačkoliv hodně podporuje občanskou a nezávislou žurnalistiku, není novinářská organizace. Naší hlavní rolí bylo pomoci v začátcích vybavit regionální studia technikou a zajistit, aby vše fungovalo.

Když se toto podařilo, stáhli jsme se, protože jsme cítili, že naše role je potřebná spíše jinde. Co se týče Hromadské, je to příběh s docela dobrým koncem – Hromadské TV se proměnilo v první veřejnoprávní televizi v Ukrajině a dnes se jmenuje Suspilne, která je přítomná v každém regionu.

Dobře, takže jakmile jsme už nebyli nezbytní pro Hromadské neboli Suspilne, začali jsme se věnovat jiným aktivitám?

Během našich cest do regionů jsme se setkávali s místními občanskými iniciativami a organizacemi. Potřebovali jsme se tehdy zorientovat v tom, co přesně občanská společnost v těchto regionech potřebuje a najít spolehlivé partnerské organizace. Došli jsme k tomu, že naše podpora je skutečně nejvíce potřebná v regionech vzdálených od Kyjeva. Na základě řady setkání a informací jsme se rozhodli, že se zaměříme na Chersonskou oblast. Ta tehdy tvořila a dodnes tvoří nárazníkové pásmo mezi Ukrajinou a Krymem, který byl čerstvě okupovaný Ruskou federací.

Chersonská oblast nám přišla jako klíčové místo, kde bylo potřeba posílit občanskou společnost. Vedle ní jsme se zaměřili také na sousední Mykolajivskou oblast. Původně jsme působili i v Oděse, ale tam se začalo objevovat poměrně velké množství donorů. Cítili jsme, že můžeme být užitečnější jinde, proto jsme se rozhodli pro Kremenčuk a také Kirovohradskou oblast.

Tyto oblasti byly skutečně periferní části Ukrajiny, kde zahraniční donoři nepůsobili. Když jsme se tu začali potkávat s místními grass-root iniciativami, zjistili jsme, že tyto regiony mají obrovský občanský potenciál, který by bylo dobré rozvíjet.

Podporovali jsme místní iniciativy v regionech jižní Ukrajiny a pomáhali jim rozvíjet kampaně. Chceš nám říct o nich něco konkrétnějšího?

Ráda bych zmínila jednu událost, na kterou často vzpomínáme, stejně jako naši ukrajinští partneři a kolegyně. V roce 2015 se na půdě Chersonské univerzity konal první ukrajinsko-český barcamp, kde se sešli občansky aktivní lidé z celé Ukrajiny, a my jsme tam přivezli i účastnictvo z České republiky. Pamatuju si, že pro mnohé to bylo poprvé, co se ocitli v Chersonu, a říkali nám, jak je skvělé, že se můžou účastnit mezinárodní akce právě tady, místo toho, aby museli jezdit do Kyjeva, Charkova nebo Oděsy. Myslím, že dodnes na to spousta lidí vzpomíná a píše nám, že pro ně to byl takový „aha moment“ – podívat se do těchto regionů ve vlastní zemi.

K tomu mohu přidat svou zkušenost z těchto odlehlých oblastí. Když jsem cestoval mezi Mykolajivem a Kropyvnyckým, hlavním městem Kirovohradské oblasti, místní mi vždy říkali, že tam nevede žádná silnice, takže jsem jezdil vlakem. Pak ale jednou nastala situace, kdy jsem po návštěvě menších měst potřeboval cestovat po silnici do Kropyvnyckého, a ukázalo se, že tam skutečně žádná silnice není. Pamatuju si, že jsme tenkrát jeli v noci nějakým taxíkem asi dvě hodiny po rozbité polní cestě. Přitom to jsou oblastní města, což je něco jako kdyby mezi Plzní a Českými Budějovicemi vedla jenom vymletá polní cesta a ne silnice. Takže potvrzuju. Kam jsme se dostali po těch mnoha letech podpory místních iniciativ, které řešily různá témata – od fungování sociálních služeb po ekologické problémy?

Za ty roky jsme podpořili desítky místních iniciativ. Mohu uvést nějaké příklady. Třeba iniciativa „Mykolajiv - město slunce“ usilovala o to, aby město přešlo na obnovitelné zdroje energie. Představitelkám iniciativy se dařilo jednat s místními politiky a političkami i pořádat veřejné akce. Vedení města na to reagovalo vstřícně a zavázalo se úplnému k přechodu na bezemisní zdroje energie do roku 2050, což by v té době byl ambiciózní požadavek i po českých městech (a možná i dodnes). Dalším úspěšným příkladem byla kampaň „Cherson bez násilí“, která měla za cíl založení azylového domu pro přeživší domácího násilí. Cherson bylo tehdy jediné oblastní město v Ukrajině, které takové zařízení nemělo. Jako NESEHNUTÍ jsme pomohli místním naplánovat strategii kampaně a zafinancovat její rozjezd. A opět, díky jednání s politickým vedením města, veřejné kampani, mediální práci a zapojení dalších mezinárodních institucí do řešení problému se podařilo azylový dům v Chersonu otevřít. Tato sociální služba funguje ve městě dodnes, a to i přesto, že v září 2023 dopadla do těsné blízkosti budovy ruská raketa. Jen díky šťastné náhodě nebyl nikdo zraněn, materiální škody byly však značné. Díky podpoře našich dárců a dárkyň, kteří přispívají na sbírku na podporu občanské společnosti v Ukrajině, jsme pomohli místní organizaci zajistit obnovu základního technického vybavení, tak, aby mohla pokračovat ve své práci.

Jak se situace v ukrajinských regionech změnila za posledních deset let?

Po celou dobu spolupracujeme s aktivními lidmi, což sice není nutně reprezentativní vzorek celé ukrajinské společnosti, ale právě překotný rozvoj občanské společnosti je to, co vidím jako tu největší změnu posledních deseti let, nebo aspoň do února 2022. Ta myšlenka, že i lidé v poslední vesnici nebo v malém periferním městě mohou zasahovat do vedení své obce a mají k tomu odpovídající nástroje, kterých neváhají využít, se výrazně rozvinula.

Jak se to projevilo? Spousta lidí, kteří se stali aktivními během a po Majdanu, pokračovala ve své aktivitě. Zaměřili se například na rozjíždění a monitorování participativního rozpočtu ve svých vesnicích a městech. Zároveň se snažili ztransparentnit nejrůznější procesy, často i ty banální.

Velká část těchto lidí se později proměnila v místní zastupitele a zastupitelky. Za těch deset let se podle mého názoru podařilo narušit staré rigidní struktury a přinést do nich mladou energii. V některých oblastech je občanská aktivita dokonce vyšší než to, na co jsme zvyklí v České republice. Myslím si, že se také výrazně rozvinula kvalita žurnalistiky v Ukrajině, a to určitě i díky práci Hromadské. V téměř každém regionu najdete redakci, která odvádí skvělou práci a jejich žurnalistické standardy jsou na vysoké úrovni.

Jako příklad můžeme zmínit Mykolajiv, kde působí investigativní médium Nikcenter. To se intenzivně věnuje monitorování politických procesů a nekalých praktik na lokální úrovni. Právě jižní regiony Ukrajiny představují místa, která byla dlouhou dobu opomíjená a periferní. Na takové oblasti se z Kyjeva téměř vůbec neupírá pozornost.

Ukrajina pro mě ale zůstává zemí paradoxů. Díky rychlému občanskému rozvoji v posledních deseti letech se zde obrovská míra občanské angažovanosti prolíná se starými postsovětskými neduhy, jako je korupce a neefektivní procesy.

Je to sice vzpomínkový rozhovor, ale měli bychom si i říct, co se změnilo po rozsáhlé ruské invazi, jak ovlivnila naši činnost? Jsme teď pro místní iniciativy stále užiteční?

Ruská invaze přinesla nejen obrovské fyzické ohrožení lidí, ztráty na životech a majetku, ale také zastavila mnoho dobře nastavených a rozjetých procesů. Ve válečném stavu, kdy jsou města ostřelována a vedení přebírá vojenská správa, je těžké uplatňovat participativní procesy.

Tak drastická změna situace nutně vedla i ke změně povahy naší podpory. Zejména první rok měla především reaktivní podobu - reagovali jsme na ty nejakutnější potřeby našich partnerů a přátel, kteří se rázem ocitli v těsné blízkosti fronty a v případě Chersonu dokonce přímo pod okupací. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme shánět neprůstřelné vesty pro novináře a novinářky, které v jeden moment nebylo možné v celé Evropě sehnat; turnikety na zastavení krvácení pro kolegyně, které v Mykolajivu i pod palbou rozváželi seniorům léky. Na dálku jsme organizovali evakuaci jednotlivců i celých skupin z nejpostiženějších oblastí, kde šlo o život. Cítím obrovský respekt k našim partnerům, většina z nich totiž začala prakticky okamžitě koordinovat humanitární pomoc, evakuace i sociální pomoc tam, kam se stát neměl šanci dostat. S cíleným ničením kritické infrastruktury ze strany ruské armády se ukázala jako klíčová podpora alternativních zdrojů energie zejména pro nemocnice. Tak vznikla kampaň Slunce pro Ukrajinu, díky které už řada ukrajinských nemocnic může fungovat i v době výpadku proudu, a v hledání zdrojů pro další nemocnice intenzivně pokračujeme dál, protože zájem o ně je obrovský a konec ruského ostřelování v nedohlednu.

A teď už jen závěrečná otázka. Řekneš nám, co na Ukrajině máš hodně ráda, a co naopak nesnášíš?

Jako vegetariánka mám velmi ráda síť restaurací Puzata Chata, kde se dobře nají jak vegetariáni, tak vegani. Moc doporučuji – a člověk tam navíc neutratí majlant. A co nemám ráda? No, jasně. Zvuk sirény, která oznamuje vzdušný poplach.

Na Masarykově univerzitě vystudovala obor Sociální antropologie a Mezinárodní teritoriální vztahy. V roce 2013 odjela studovat na univerzitu v Kyjevě a díky tomu měla možnost sledovat počátek události známých jako Majdan, které vyústily v Revoluci hrdosti. V NESEHNUTÍ začínala v době studia jako dobrovolnice v redakční radě čtvrtletníku o migraci a lidských právech PŘES. Po návratu ze studií zde v roce 2014 spoluzakládala program podpory občanské společnosti v ukrajinských regionech a té se věnuje dodnes.

* Majdan byla série masových demonstrací v Ukrajině trvajících od listopadu 2013 do února 2014, které vedly ke svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Protesty probíhaly na různých místech země, nejdůležitější byly v hlavním městě Kyjevě na Náměstí Nezávislosti, kterému se říká Majdan a od něho se odvíjí název. Na vnitropolitické změny v Ukrajině zareagovala Vladimirem Putinem vedená Ruská federace okupací ukrajinského Krymu a ozbrojenou invazí na východ Ukrajiny.