Urbanismus od dětství: jak nejmladší přetvářejí naše města

Dělení aktivit na „dívčí“ a „chlapecké“ se propisuje také do podoby veřejného prostoru, přičemž se však častěji budují místa lákavá pro kluky - typicky hřiště či skateparky. Tato skutečnost odráží mnohem širší fenomén, tedy že svět je designován nejčastěji muži pro muže a žitá realita dalších skupin obyvatelstva - včetně dětí - se do urbánního plánování nemusí promítnout.

Děti a mládež jsou nepřehlédnutelnou částí společnosti, která intenzivně využívá veřejný prostor. Zároveň patří mezi zranitelné skupiny, na které nepříznivé jevy ve veřejném prostoru dopadají nejvíce. Změnit to můžeme prostřednictvím jejich zapojení do plánování měst, obcí a institucí. Několik míst v Česku již tento přístup zkouší.

„Nechápu, proč dnešní děti nechodí ven.“ „Když my jsme byli malí, dostali jsme klíč na krk a do večeře o nás nikdo nevěděl.“ „Raději sedí u mobilů a počítačů a nemají skutečné kamarády, které by získali, kdyby se proběhli po hřišti nebo projeli na kole.“ Tyto věty už jste nejspíš někdy zaslechli. Nebo možná sdílíte podobný pohled. A je to skutečně „problém“ dětí a mladých lidí? Nebo je na vině nedostatek kvalitních míst ve městech, kde žije až 70 % české populace, kam mohou vůbec děti, dospívající a mladí lidé vyrazit?

Veřejný prostor zrcadlí naši společnost, její zvyklosti, chování, přístup k různým skupinám i jednotlivcům. Prostor kolem nás má různé podoby, liší se prostředí vesnice, satelitu, sídliště, centra okresního města nebo velkoměsta. Ať už děti chodí do školky, do školy, do zájmových kroužků, na hřiště, na plovárnu a do bazénu, na vycházku do parku, do knihovny, do družiny, do komunitního centra či nízkoprahového klubu, pohybují se veřejným prostorem, který navrhnuli, postavili a stále do něj zasahují a ovlivňují ho dospělí. Ale myslíme při tom na potřeby dětí a mládeže? Nebo jen stále dokola používáme to, na co jsme si v mládí zvykli (protože nás se také nikdo neptal)?

Zkušenosti odborníků/odbornic, kteří se rozhodli děti do plánování měst a prostor zahrnout, potvrzují, že jsou při plánování schopné přijít se svojí perspektivou, nápady a podněty. Navrhují také, že je dobré začít s participativními projekty už od školních tříd, aby děti pochopily administrativní procesy, jejich časovou náročnost, pojmuly všechny aspekty správy města nebo instituce, jakou může být škola nebo městská část, ve které bydlí.

V listopadu se stmívá brzy, a tak odpolední kroužek pro děti příchozích, který v NESEHNUTÍ pořádáme každý čtvrtek ve školním roce, začíná za tmy. Josef vždycky přichází jako první a nedočkavě krouží po místnosti. „Co budeme dneska dělat?“ vyzvídá, vybírá si fixy v oblíbených barvách a vyhlíží další kamarádstvo. Chodí do druhé třídy stejně jako Albi. Rita a Bohdan jsou o jeden a o dva roky starší.

Rozprostírám před nimi papíry s půdorysem typické základní školy, jakou jsem sama znala ze sídliště okresního města. Rozlehlý komplex budov pospojovaný můstky nebo krčky, s atriem pro vstup, s třídami, kabinety, tělocvičnami a jídelnou. Když jsem doma připravovala nákresy různých půdorysů pro cvičení s dětmi v kroužku, přistihla jsem se, že si nejsem jistá, zda překresluji školu, úřad nebo vězení.

Děti dostaly jasný úkol. Jsou teď architektky a designéři interiéru, projektanti*ky, kteří mají navrhnout školu podle sebe, svých potřeb a přání. Přistoupí k tomu různě. Josef do učebny umístí bazén, jednu místnost nechá živým zvířatům, společně s mou pomocí osází školní zahradu zeleninovými a květinovými záhony, mezi třídy navrhne tobogán i tunel a následně odchází stavět papírový model nemocnice. Asi mu to připadá užitečnější.

Rita z počátku kreslí svoje oblíbené animované postavy do jedné z místností, ale pak začne na vybavení školy přinášet svoji optiku. Přestože rozlišování aktivit na „dívčí“ a „chlapecké“ ničemu příliš neprospívá, děti jsou do tohoto binárního světa socializované a vychovávané, a tak některé typy hry a trávení volného času preferují spíše dívky a jiné chlapci. Zároveň se toto dělení propisuje také do podoby veřejného prostoru, přičemž se však častěji budují místa lákavá pro kluky – typicky hřiště či skateparky. Tato skutečnost odráží mnohem širší fenomén, tedy že svět je designován nejčastěji muži pro muže a žitá realita dalších skupin obyvatelstva se do urbánního plánování nemusí promítnout.

Na absenci míst pro svoje vyžití tak Rita reaguje navržením tanečního sálu, kde si děti mohou půjčit hezké taneční úbory a baletit nebo zkoušet další taneční styly, nebo vytvořením místa, kde si každý může odpočinout v místnosti plné duhových postýlek v pastelových barvách. Navrhne také školní farmu, obrazárnu a místnost s plátnem, kde se děti mohou koukat na filmy. V její škole nechybí ani místnosti pro starší sourozence nebo rodiče, aby tam mohli chodit společně s dětmi a mít se tam hezky.

Když mi svoje představy popisuje Bohdan, neliší se zase tolik od jeho stávající školy. Chodí do sportovní třídy. Má hodně hodin tělesné výchovy, což ho baví, stejně jako předměty, kde pracují s technologiemi. V jeho škole mohou děti využívat počítače, tablety a telefony při výuce i ve volném čase. Společně si prohlížíme Ritin návrh školy, který se od té Bohdanovy poměrně liší. Oběma se zamlouvá i to, co navrhnul ten druhý. Bohdan by v Ritině škole s radostí studoval, „až na tělocvičnu, ta jen jen pro holky, nechal bych tam tu, co máme ve škole,“ a pustí se do projektování tělocvičny na futsal. Albi velmi pečlivě vytváří svůj návrh, věnuje se především společným prostorám. Školní jídelna je plná veselých dětí, je krásně barevná a poletují v ní motýli. Třídy ji zas tak nezajímají, „důležité taky je, co bude k obědu“.

Okolí i vnitřní prostředí školy umožňují, aby se žactvo mohlo zabydlet – prostory, kde tráví tak velkou část ze svého času, využívat mnohostranně a cítit se v nich příjemně a bezpečně. Zdaleka nemusí jít jen o nejnovější a nejmodernější vybavení. Nejen to má vliv na způsob výuky, jde i o jeho uspořádání. Například zda žáctvo sedí v řadách nebo v kruhu, jestli je ve třídě prostor pro odpočinek a pro hru nebo je to jen strohá učebna. Společné prostory mají svoji společenskou funkci a mohou podporovat určité klima celé školy. Dnes se prostory plánují a upravují s ohledem na prevenci šikany a zároveň tak, aby podporovaly wellbeing žáků, žákyň i pedagožek a pedagogů.

Jedním ze způsobů, jak podpořit u žactva i vyučujících pocit hlubšího zabydlení, je participativní plánování. Tedy způsob, který klade důraz na zapojení celé komunity do procesu plánování, místo toho, aby bylo rozhodnuto centrálně, direktivně. V Brně se o takový přístup mezi žactvem snaží prostřednictvím Participativního rozpočtu do škol, který pro školní rok 2024/2025 vyhlásilo město Brně už popáté.

Proces participace ve školách začíná přípravnou fází, kdy školní koordinátor nachystá metodické pomůcky a materiály a seznámí s nimi ostatní učitele a žactvo. Bára Dvořáková, Eva Gregorová a Eva Kalová z Odboru participace Magistrátu města Brna v roce 2022 vytvořily bohatě ilustrované publikace pro základní školy. Pro první stupeň je to Brno zblízka (…objev Brno s Nelou a drakem…) a pro druhý stupeň Volání Brna (…malé nápady pro velké město…). Tyto pracovní sešity hravými metodami a skrze principy neformálního vzdělávání pomáhají žactvu zvědomit si nejrůznější aspekty pobytu v městském prostředí a informují čtenářstvo o způsobech plánování, fungování a infrastruktuře města.

Pokud se škola připojí do projektu participativního rozpočtu, určí si pro celý proces koordinátora. Školní koordinátor následně s žactvem diskutuje a motivuje je k vymýšlení nápadů, které mají přispět ke zlepšení prostředí ve škole. Žáci se učí orientovat se v ceně výrobků a služeb, pracovat s rozpočtem nebo získat podporu ostatních spolužáků pro svůj návrh. Z navržených projektů vybere vedení školy postupující do celoškolního hlasování, přičemž žactvo vytvoří kampaň na úspěšné prosazení svého návrhu. Vítězné projekty realizuje každá škola sama.

Když nahlédneme do informací o vítězných projektech za poslední roky, nejčastěji se jedná o zásahy do vybavení toalet a vytvoření nebo vylepšení míst pro odpočinek a relaxaci od sedacích vaků ke stolním i sportovním hrám nebo vylepšení wifi a školního rozhlasu. Dochází tedy k podpoře projektů, které se zaměřují na zlepšení nezbytného zázemí. Každý si přeje konformní a kvalitní toalety, příjemné místo pro aktivní i pasivní odpočinek nebo fungující sítě, skrze které získává informace. Podpořeny byly i projekty pro zpříjemnění společných prostor jako květinová výzdoba, vylepšení terasy či lavičky před školou.

Snaha ukázat dětem a mládeži určitou možnost zapojení se je jistě v pořádku a na místě. O mnoho víc toho však město Brno nenabízí ani svým dospělým občanům. A tak se žactvo už na základní škole správně dozví, že to jediné, co mohou v tomto městě ovlivnit jsou „sedací vaky a nové odpadkové koše na toaletách jedné školy“. Pokud by vedení města stálo o skutečnou participaci (nejen) mladých lidí, rozvíjelo by jiné participační metody než soutěžní formát, kde vaše výhra ovlivní jednu partikularitu města, nikoliv politiky a strategie. Takovou metodou mohou být například občanská shromáždění či aktivní zapojování školních parlamentů.

Ačkoliv samotná architektura školních budov i design školních tříd mají na žactvo vliv, školní osnovy se vztahu společnosti a architektury nijak hlouběji a systematicky nedotýkají, jak upozorňují odborníci na urbanismus, městské plánování, design a architekturu. Právě z tohoto popudu vznikla metodická příručka Architektura pro děti, učitele a vlastně pro všechny, jejíž iniciátorkou je architektka a pedagožka Hana Ryšavá.

Svoje edukační oddělení má Centrum architektury a městského plánování v Praze, které provozuje pravidelný kroužek pro děti od 9 do 15 let Město ve tvých rukou nebo události pro děti od 7 let jako Archidílnu či Archihrátky, nebo zóna pro umění 8smička v Humpolci. Ne každý rodič či pedagog má ale to štěstí, že v místě jeho působiště existuje kvalitní vzdělávací program zaměřený na architekturu, participaci a urbanismus.

Na tuto situaci reaguje iniciativa spolku Město přátelské k dětem sdružující odbornice z oblasti architektury, sociologie a pedagogiky. Kromě pořádání pravidelné konference Architektura dětem! nabízí spolek odborné studie, hodnocení a doporučení parametrů města přívětivého k dětem pro samosprávy, dotazníková šetření a zpracování statistik, programy a workshopy do škol či komunitní plánování místních projektů s ohledem na konkrétní lokalitu.

Osvětu v podobné oblasti šíří i projekt Architekti ve škole podpořený Nadací české architektury, Fakultou architektury ČVUT a Přírodovědně-humanitní a pedagogickou fakultou TUL. Na webových stránkách, které fungují od roku 2014, je k nalezení množství výukových a metodických materiálů pro různé stupně škol. Právě některé z materiálů jsme se rozhodli vyzkoušet i v našem kroužku pro děti příchozích.

Zapojení dětí do utváření veřejného prostoru s větším dopadem se povedlo uskutečnit v Plzni. V roce 2012 zahájila iniciativa Pěstuj prostor program Kreativní demokratická škola: žákovský program pro veřejný prostor a demokracii. V tomto projektu se žáci z 5. a 6. tříd 21. ZŠ Plzeň pod vedením vychovatelky z družiny a za provázení externího lektorstva včetně architekta ponořili*y do principů participace. Zaměřili se přitom na zanedbaný prostor před svojí základkou. O celém průběhu napsal podrobně architekt Marek Sivák ze spolku Pěstuj prostor Plzeň v časopise Pilíř věnovaném tématu Lidé obývající svět – participace.

Žáci a žačky se přitom nevěnovali pouze drobným vylepšením školního prostoru, ale realizovali vlastní výzkum o potřebách jednotlivých skupin (např. dospělí, studující, senioři, rodiče s malými dětmi, pejskaři) a ve veřejném prostoru vedli terénní šetření. Svá zjištění představili formou scénky, návrhu fyzického modelu a prezentace na konferenci realizované městem.

A iniciativa Pěstuj prostor podpořila tento žákovský projekt dalšími kroky. Společně s Českou komorou architektů proběhl soutěžní workshop, jehož se zúčastnily tři týmy složené z architektů a krajinářů. Žactvo týmům předneslo zadání, odpovědělo soutěžícím na otázky a konzultovalo jejich nápady. Společně s odbornou porotou byly děti hodnotiteli a hodnotitelkami odevzdaných návrhů.

Z vítězného návrhu se v průběhu nadcházejících let zrealizovaly v předškolí zásahy, které nevyžadovaly stavební povolení. Jak mi v korespondenčním rozhovoru sdělil Marek Sivák, tým architekta Jiřího Zábrana na projektu dále pracoval pod zadáním Správy veřejného statku města Plzně a projekt se dokončil a otevřel pro veřejnost v roce 2022. Revitalizaci považuje Sivák za velmi zdařilou a oblíbenou, podle jeho slov je v místě stále živo.

Spolek Pěstuj prostor uskutečnil svůj program i na dalších plzeňských školách. Dvě třídy z Masarykovy základní školy zapojily do hlasování o nejlepší žákovský projekt nejen žáky, ale i učitele a rodiče žactva. Vítězný projekt neměl malé ambice, když si kladl za cíl zpřístupnit soukromou klášterní zahradu, kde má základní škola vypůjčené záhony pro hodiny praktické výuky.

Žáci a žákyně si vyzkoušeli, jak vést kampaň. O projektu psali novinové články, točili videoreportáže, vytvořili model pro projekt otevřené zahrady a jednali o realizaci s převorem kláštera. Projekt byl rovněž představen na konferenci pořádané městem. Dominikánský klášter dal svolení k realizaci a zahrada byla otevřena u příležitosti Otevřených zahrad.

Tato iniciativa vzešlá od žactva se za podpory školy, spolku Pěstuj prostor, příslušné městské části i dominikánského kláštera přerostla do proměnných procesů na celém Jiráskově náměstí v Plzni, ke kterému klášterní zahrada přiléhá. Jak popisuje Marek Sivák, v roce 2019 na tuto iniciativu navázali další žáci, kteří se opět zapojili do šetření o potřebách dětí a dospívajících při užívání veřejného prostoru. Z jejich zjištění vzniklo zadání pro architekty, kteří zapojeným žákům a žačkám představili svá řešení, a společně je testovali.

Spolek Pěstuj prostor dlouhodobě usiluje o propojování všech skupin společnosti s odborníky i studujícími specializovaných oborů (architektura, krajinářství) a základními i středními školami při obnovách a zásazích do veřejného prostoru Plzně. Ačkoliv program Kreativní demokratická škola založený na spolupráci spolku Pěstuj prostor a Centra pro komunitní práci Západní Čechy už nepokračuje, na tři ročníky (mezi lety 2012-2015) navázal spolek vzdělávacím programem Město kolem nás.

Zeptala jsem se Marka Siváka, zda zaznamenal vliv participativních programů na vztah žáků k veřejnému prostoru, zda o něj a o svět kolem sebe mají větší zájem. „Vím například, že jedna z žaček Masarykovy ZŠ, která se podílela na projektu klášterní zahrady na Jiráskově náměstí, který pak také pokračoval, se ještě několik let po odchodu na střední vracela jako moderátorka na tradiční akci Masarykovy ZŠ Víkend otevřených zahrad v klášterní zahradě, kterou škola díky projektu Kreativní demokratické školy nastartovala a dodnes v jejím pořádání pokračuje. Též vím o dalších žácích jiných škol, že se pak samostatně angažovali ve veřejnoprostorových tématech, například Papírenského parku. Ale „big data“ nemám…“

Uvedené příklady z Česka nejsou zdaleka vyčerpávající. V dnešním propojeném světě můžeme jednoduše skrze knihy, videa nebo webové stránky s materiály načerpat mnoho zdrojů, inspirací a informací o tom, jak dětem architekturu zprostředkovat a jak je zapojit. Ať už to bude skrze Self-Guided Activities od newyorského Center for Architecture, online Architecture school internetové platformy Architecture for Kids School, handouty a učební materiály platformy Architecture for Children nebo přes místní pobočku finské neziskové organizace Arkki zaměřené na podporu a rozvoj vzdělávací a výchovné práce související s architekturou, stavebním prostředím a ekologickými principy výstavby pro děti a mládež, která ve Finsku vznikla v roce 1994 a v Česku působí od roku 2017.

Ať už zvolíme jakoukoliv cestu, nakonec zjistíme, že ne-zapojování dětí a mládeže do péče o veřejný prostor vede k důsledkům, které kolem sebe můžeme vidět i bez hlubšího průzkumu. Stále méně dětí tráví čas s vrstevníky tváří v tvář – místo toho se pohybují v prostředí sociálních sítí. V reálném světě se pak setkávají v nákupních centrech, která však vytvářejí tlak na další a další konzumaci a nákupy skrze reklamy, výzvy ostrahy či samotné chování ostatních nakupujících.

Místo kritizování dětí a dospívajících za jejich chování bychom se měli zaměřit na hledání způsobů, jak je zapojit do proměny veřejného prostoru v okolí jejich škol či domovů. Tato místa jim často nenabízejí atraktivní možnosti trávení volného času kromě sportovišť nebo dětských hřišť. Participace dětí ve veřejném prostoru ale není jen nástrojem pro zlepšení škol či městských čtvrtí – je to především investice do budoucnosti. Učí děti sounáležitosti, odpovědnosti a pomáhá jim vytvořit vztah ke světu kolem sebe.