Článek
V únoru letošního roku mi při gynekologické prohlídce lékař sdělil, že „už tedy vysadíme antikoncepci“. A mně to docvaklo. Už je to tady. Klimakterium, což je ještě horší termín než lehce přátelštější slovo přechod. Hned se mi vybavil fór, ať ženy v a po přechodu raději nehrají na schovávanou, protože je nikdo soudný pak už nehledá. A to jsem ještě při minulé návštěvě ordinace řešila pro mě kardinální otázku, zda tedy kouzelné pilulky mám brát ještě pořád, a ptala se odborníka, copak to nikdy neskončí a že přece nebudu menstruovat do důchodu?
No a ten den nastal. Letos na jaře. Zhasněte lampiony, lampiony, nepřišla. Tedy menstruace. Změna. Vysychání všeho tam dole. A lahůdky typu nové tetování, nová motorka, nová milenka. Ne, dělám si legraci. Horkost, návaly, osteoporóza a knírek pod nosem. Bingo!
Jenže, je to opravdu už konečná?
Vzpomněla jsem si na příhodu mé kadeřnice, která vyprávěla, že si taky myslela, že už je v přechodu, ale nyní ve svých 54 letech má dvouletá dvojčata. Ten šok, když se dozvěděla, že bude ve věku skoro babiček chovat. Jména prý ji napadla cestou domů z ordinace. Když to budou kluci, tak jedině Maxík a Kliment. Jako věčná památka na to slovo.
Klimakterium.
Dnes hned po ránu čtu na webu článek s názvem Přechod, nebo pozdní mateřství? A mně se zatmělo před očima. Hned pod tím další text. Mladá Britka šest měsíců netušila, že je těhotná.
Není to můj případ?
Ne s tím mládím pochopitelně, ale s outěžkem. Začala jsem horečnatě přemýšlet a počítat. Na kontrole jsem byla v únoru, teď je květen. V únoru jsem vysadila prášky a od té doby nic. Ani růžovo, ani červeno. Lautr nic.
Najednou mi to došlo! Ty jo, už jsem ve čtvrtém měsíci! V tu chvíli mě paradoxně polila horkost, která se tak často připisuje právě přechodu. Je to prosté, milý Watsone. Jsem těhotná. Udělalo se mi mdlo. Jeden z vnitřních hlasů začal našeptávat, že je to nesmysl a že tak staré ženy už mají minimální šanci otěhotnět. Ten druhý, o poznání jistější, negoval přechod, a naopak mě začal něžně oslovovat maminko.
Ale to já už přece jsem a dvojnásobná…
Ne, ne, ne, odmítám si připustit, že je to možné. Projíždím web. Pravděpodobnost otěhotnění v mých letech je 4,5 procenta, tvrdí chytré stránky. Je to málo? Moc? Prima. Nesmím si hned vše domyslet do detailu a konců… Když mi bude…59, povedu ji nebo ho do první třídy.A jako na Samotě u lesa vytvářím v hlavě dlouhý seznam, ne na opravu chalupy, ale vše, co zas bude potřeba k péči o dítě. Úplně na začátek to máme kočárek, přebalovací pult, odsávačku, těhotenskou podprsenku, dětský teploměr, lahve a lahvičky…už se mi rosí čelo. A potom…připomínám si lahůdky typu první větry, první zuby, lezení dítka kamkoliv čili zabezpečení cele domácnosti, aby na něj něco nespadlo, nedostalo pecku od elektriky, nevylezlo tam kam nemá. První krůčky, první zvracení, první školní den, první láska, první maturita… Panika roste. Operativně to řeším s kamarádkou Vydrou, která okamžitě vyštěkne do telefonu dvě slova.
Těhotenský test! Jak k tomu přijdou jeho sourozenci? Synovi bude letos dvaatřicet a dcera oslaví příští rok kulatiny. 3 křížky. Hm, dostaneš bratříčka nebo sestřičku. To přitom jsou už sami ve věku, když by se podle společenských měřítek měli reprodukovat. Když jsem se syna zeptala, jak se těší na sourozence, suše mě odpálkoval s lehkou nevolí v hlase, že on prý už sourozence má. Dcera k možné skutečnosti dalšího bratra nebo sestry přistoupila s humorem sobě vlastním. -No výborně! Konečně mě nikdo nebude prudit s dotazy, kdy už do toho vlítnu, bude zaděláno, nemáš už náhodou čas?, či s konstatováním že mé biologické hodiny tikají tik tak. Prostě tento problém přehodím na kolej své matky.
Copak mé dítě, ale matka je v tom!
Koupím si dnes test. Potupně si připravuji výmluvu, že je to pro dceru, že áno.
Kdyby v lékárně koukali divně. Cestou domu si představuji své staré rodiče, kterým tuto zvěst oznamuji u kávy. Zatímco doposud jsme vždy řešili ceny másla, květáku, cifru důchodu, úrodu zahrádky a život celebrit (zájem mé matky), teď podám na tácu kromě chlebíčků také blízký porod. Chudáci, těšili se na pravnoučátka a zatím…
Sedím na WC a čekám.
Čas se vleče.
Tik tak.
Zavírám oči, potom je pomalu rozlepuji, přibližuji k testu.
Jedna čárka.
Ať žije přechod!
