Článek
Pískání nešlo přebít ničím. Den, dva, týden, měsíc. Píská mi v uších, ať stojím v tramvaji, pracuji, ležím v posteli nebo se procházím v parku. Ve dne v noci. Není pomoci.
Nikdo mi nevystřelil u ucha ze zbraně jako cestovateli princi Ládíkovi Ziburovi v Gruzii, ani jsem hodiny nekřepčila nalepená na reprobednu při koncertu skupiny Už jsme doma. Po sériích vyšetření na ORL a neurologii mi bylo specialistou doporučeno využít hyperbarickou komoru. Zde budu pod tlakem lokat vysoké dávky kyslíku. Což mi udělá dobře na uši. Po deseti třičtvrtěhodinových sezeních prý bude lépe. Šumění zmizí.
Mezitím samozřejmě zjišťuji vše o mém problému, který má jméno tinnitus. V knihách, na webu, u přátel. Různá intenzita pískání a šumu, různé léčebné postupy.
Hlavně nebýt v tichu, říká mi dědula pacient v čekárně, kterého trápí podobné obtíže.
Někdy mám z toho nepřetržitého protivného zvuku chuť vyskočit z okna, dodává ve chvíli, kdy mě zvou do ordinace. Tady se dozvím termíny sezení, včetně toho, co si sebou do komory vzít, aby klientovi čas rychle uběhl.
Musíte mít na sobě sportovní oděv. Žádné kovy, spony, náušnice, šperky. A hlavně vše z bavlny, důrazně upřesňuje sestra. Jelikož jakákoliv jiskra z umělých tkanin by mohla vyvolat požár uvnitř komory.
No prima, takže už mi sice nebude šumět v uších, ale pro změnu uhořím.
Sežeňte v centru Prahy bavlněné tepláky, aby za ně člověk nevysolil majlant. A neměly tři pruhy, zlaté výšivky a všité barevné perličky. Jelikož sportu moc neholduji, takový kus oděvu se v mém šatníku nevyskytuje. Koupit si něco jen pro použití v tlakové nádobě se mi jeví dost hýřivě. Nakonec pořizuji obyčejné tmavě modré v Akci!, které mi doporučí znuděná prodavačka jako zaručeně bavlněné. Doplňuji tričkem ze stejného materiálu.
Splňuje toto vybavení termín sportovní oděv?
V den D nás před zařízením, které připomíná verneovku Dvacet tisíc mil pod mořem, stojí pět. Někteří už jsou ostřílení borci, kteří vcházejí poněkolikáté. Pro mě je to dnes poprvé. Ještě nám všem změří tlak a teplotu, a sestra nás postupně vpouští do lůna stroje.
Počkejte, zastaví mě najednou, a prsty pečlivě promne materiál tepláků.
Toto ale není stoprocentní bavlna, vyřkne.
Tvrdím, že mi byly doporučeny zkušenou pracovnicí. Sestře se to nezdá, takže abych nezdržovala ostatní naloděné v Nautilu, přináší mi odněkud zezadu erární plátěné kalhoty s provázkem, které mi jsou minimálně o dvě čísla větší.
Raději si oblečte tyhle. Ať jste v bezpečí.
Pominu, že jsem vyhodila peníze zbytečně, a po příchodu z převlékací kabinky, vstupuji na palubu. Jako poslední. Ještě uzavřít mohutné dveře a už to začíná.
Odněkud zdálky slyšíme pokyny o tom, že si máme nasadit masky na obličej a že se ponořujeme hlouběji a hlouběji, že máme intenzivně polykat, ať nám nepraskají bubínky. Když jsme na dně moře, tlak na uši konečně poleví a my si můžeme sundat dýchací aparát.
Paní co sedí vedle se ke mně nakloní a oznamuje mi, že už je tu podvanácté. Prý taky tinnitus.
Ptám se, jestli to pomáhá.
Ani ne, odvětí a rozevře časopis Zahrádkář.
Hlavně že neuhořím, opakuju si a dýchám zhluboka.
Po necelé hodině se z mikrofonu ozve: Iděme hore! Masky nasadit. Vyplouváme na povrch. První sezení je za mnou. Teď ještě takových devět.
Pomůže to?
