Článek
To tričko muselo být bílé a kdo si dovolil přinést nějaké s nápisem nebo obrázkem, i když takových se tehdy prodávalo velmi málo, dostal poznámku, nebo musel oběhnout tři kolečka kolem tělocvičny. Za trest.
Všichni mojí vyučující tělocviku se vyznačovali tím, že nosili teplákovou soupravu, na krku jim visela píšťalka a v ruce drželi stopky. Aby to bylo genderově vyvážené, dvě byly ženy a dva příslušníci mužského pohlaví. Nikdy v hodině necvičili, nepředváděli cviky, ani s námi neběhali po antukovém oválu. Vydávali rozkazy a pak už jen přihlíželi, ať už ve stoje nebo dokonce v sedě na židli, jak je plníme. A hodnotili podle stupnice jedna až pět.
Začátek hodiny byl vždy stejný.
Nástup!
Postavili jsme se do řady podle výšky, a osoba, na kterou to podle abecedního seznamu právě vyšlo, podala hlášení. Stáli jsme tam ve stejných oblečcích a čekali na verdikt, jak se budeme dnes tužit. Opravdu natěšených na pohyb bylo tak pět. Především favorité s dokonalými těly a pohybově nadaní spolužáci. Do této kategorie jsem nikdy nepatřila.
Znáte to. Jako když v Metráčkovi řekne učitel Bohoušek, Nino, pojď předvést správný výmyk! Ostatní jelita stojí a čumí, protože oni nejsou ti vyvolení, kterým to půjde. Je nikdy učitel nevyzve, aby cokoliv předváděli. A Nina výmyk vystřihne na jednotku s hvězdou.
I u nás ve třídě to byli vždy dva jedinci lhostejno jakého pohlaví, kteří prostě vždy předváděli, jak se má ten, který cvik správně zacvičit. Ti vyvolení.
Nenáviděli jsme je. Kdo? Jitka, co nosila brýle i při tělocviku, a tudíž jí překážely při zdolávání nejrůznějších cviků, Iveta, Dušan a Helena, co měli nadváhu, Petra a já, co nám už v páté třídě narostla prsa, Hanka, co se příšerně bála přeskoku přes kozu, Ivan, jenž si věčně pletl vlevo a vpravo, což zvlášť při nástupech způsobovalo, že se zásadně točil na druhou stranu, Michala, co jí narostl větší zadek a ve třídě na ni kluci pokřikovali velká prdel jde, a taky dvojčata Martin a Hynek, která byla nejdrobnější z celé třídy, vždy stála při nástupu poslední v řadě a měla ručičky a nožičky jako hůlčičky.
A tak zatímco nějaká Nina nebo Marcel předváděli dokonalý výmyk, když nastoupil zbytek osazenstva, motali jsme se tam na tyči jako opilý medvídek koala a rozhodně na nás nebyl pěkný pohled. Esteticky to šlo celé do kytek. Většinou mi v hlavě naskakovaly představy rohatého mučitele s bičem, který si s potěšením užívá naší nemotornosti a touží po tom, aby čas plynul co nejpomaleji.
Kromě výmyku, stejně lahodné byly hodiny přeskoku přes kozu, máchání nohama na kladině, cvičení na kruzích či hodiny strávené mimo tělocvičnu na antukovém oválu za školou, kde jsme se měli naučit skok kamkoliv nebo běhat pořád dokola.
Nikdy jsme nechápala, jak někdo mohl tvrdit, že tělocvik je odpočinkový předmět. Raději hodiny zeměpisu, děják nebo češtinu než strach z toho, že mi zas nepůjde odraz při trojskoku, a dostanu čtyřku.
Výkony se totiž známkovaly. Takže dodnes mám ve staré žákovské knížce záznamy skok o tyči za tři, máchání nohama z mostku za pět, ehm, oficiální název chůze po kladině. Jen driblování mi zlepšilo průměr, pěkná dvojka už to nevylepšila.
Nejkrásnější chvíle ovšem nastaly, když vyučující TV onemocněli a my dostali suplenta či suplentku. Učili jiné předměty a dorazili do tělocvičny v civilním oblečení. Využili té hodiny pro opravování písemek a nám, abychom je neotravovali, přinesli míč a řekli, hrajte si. A my si hráli. Vybíjenou, na jelena nebo jen tak si mezi sebou přehazovali míč. Klid, žádné hodnocení, žádné soupeření, žádné známky.
Rozvička!
Na střední škole jsme dostaly za úkol připravit krátkou rozcvičku včetně hudebního doprovodu. Zatímco některé spolužačky nosily kazety s ryčnou skočnou muzikou a my prováděly upažení, švihy a máchání tělem na Beatles a ABBU, rozhodla jsem se, že připravím cvičeníčko na tehdejší hit Nothing Compares to You v podání Sinéad O´Connor. Že je to pomalá písnička asi ví každý, na rozcvičku a rozehřátí organismu před skutečným cičením nehodící se, ale měla jsem zrovna období pubertálního vzdoru a řekla si, co mi ta baba může.
A tak jsme v té studené nevytopené tělocvičně všechny vlály za srdceryvné melodie, pomalu kroužily těly. Kurs tai-chi hadr. Dostala jsem sice trojku, ale dodnes to považuji za své malé vítězství nad zbytečným drilem a nápady naší krotitelky.
Změna?
Pevně věřím, že dnes už hodiny tělocviku vypadají jinak. Neznámkuje se výmyk a nehraje se na oblíbence. I cvičební oděv může být pestřejší. Že i děti nedokonalé a pomalejší, kratší a delší, tlustší, nebo šišatější si hodiny sportu užívají bez stresu a příjemněji, než kdysi má předčasně prsatá maličkost. Že si to užívají nejen Niny a Marcelové.
Pro mě bylo totiž kdysi největší vysvobození, když se mi v žákovské knížce objevilo doporučení od lékaře.
Po nemoci. Týden bez TV.
