Článek
Narodit se v Paříži roku 1953 do rodiny, kde film nebyl jen koníčkem, ale každodenním chlebem, to vás prostě poznamená. Carole André prakticky vyrůstala mezi filmovými kulisami. Její matka, Gaby André, byla ve své době v poválečné kinematografii velkým pojmem, a tak se stalo, že Carole místo hřišť trávila čas v ateliérech, hlavně těch italských. Pro ni to nebyl žádný nedosažitelný svět z plakátů; byla to realita, kde se mísila vůně líčidel s cvakáním klapek. V tomhle prostředí člověk dospěje rychle. Carole nečekala na žádná „velká studia“, prostě to do sebe nasávala za pochodu. Když jí bylo čtrnáct, přišel první křest ohněm. Sergio Sollima ji obsadil do westernu Faccia a faccia. Tehdy to byla jen malá role, ale pro tuhle mladou dívku to byl moment, kdy se definitivně rozhodla- tohle je moje cesta. Nikdo tehdy netušil, jak zásadně Sollima její život ovlivní ještě jednou, o deset let později.
Přelom šedesátých a sedmdesátých let byla v Itálii divoká a kreativní doba. Carole brala všechno – i malé, epizodní role. Ale považte ty zkušenosti! Kdo se může pochlubit tím, že se mihl ve Felliniho dekadentním Satyriconu nebo ve vizionářském snímku Dillinger je mrtvý od Marca Ferreriho? Možná to nebyly role, za které se dávají Oscary, ale pro ni to byla nejlepší škola herectví na světě. Tady se učila, že charisma je někdy víc než tisíc slov. V roce 1970 už začala být víc vidět. Film I tulipani di Haarlem ukázal, že v ní dřímá něco víc než jen hezká tvář – byl tam talent i to zvláštní, těžko popsatelné kouzlo. Pak přišla Viscontiho Smrt v Benátkách. Zahrála si Esmeraldu, a i když to byla vedlejší úloha, v takhle prestižním projektu vás prostě uvidí celý svět. Její pozice v italském filmu byla tehdy už velmi pevná.
Carole André při procházce centrem Říma, rok 1973.
Ale pak přišel rok 1976 a s ním totální šílenství. Sergio Sollima ji znovu zavolal, tentokrát kvůli seriálu Sandokan. Role Lady Marianny Guillonk, té slavné „Perly z Labuanu“, z ní udělala legendu prakticky přes noc. Po boku Kabira Bediho vytvořili dvojici, kterou lidé milovali tak moc, až se to občas zdálo k neuvěření. Marianna nebyla jen postava, byla to ikona – jemná, ale vnitřně silná. Tenhle úspěch byl ale tak trochu dvousečná zbraň. Carole se stala mezinárodní hvězdou, její tvář byla všude, jenže režiséři ji pak chtěli vidět už jen v podobných rolích. I když se objevila v dobrodružném Černém korzárovi, ten stín Sandokana byl až příliš dlouhý. Filmů začalo ubývat a její kariéra se pomalu přesouvala spíše k televizi.
Ve filmové scéně z komedie Mordi a psi (1973) režiséra Dina Risiho.
V osmdesátých letech to vypadalo, jako by Carole začala cítit, že jí tenhle svět už nestačí. Zahrála si v dramatu Obrať se, Eugenio, v dobrodružném Il mondo di Yor nebo v akčním Razza violenta, ale herectví už pro ni zkrátka nebylo vším. Potřebovala vzduch a nové obzory. A tak se odhodlala k radikálnímu kroku a jednoduše s tím skončila. Odjela do Ameriky, začala studovat architekturu, design a zahradní exteriéry. Chtěla něco budovat, ne jen hrát. Po návratu do Itálie už na film nekoukala skrz hledáček kamery, ale z kanceláře – věnovala se marketingu a spolupracovala se slavnými ateliéry Cinecittà. Její návraty před kameru pak byly už jen třešničkou na dortu pro fanoušky. Když se objevila v seriálu Un medico in famiglia a znovu stála vedle Kabira Bediho, nebylo v tom jen herectví, byla v tom ta čistá, nefalšovaná nostalgie celé jedné generace.
Dnes má Carole André úplně jiný svět. Našla vášeň v plavání a věnuje se mu na takové úrovni, že v kategorii veteránů vyhrává závody. Je to fascinující proměna – od éterické krásky na palubě lodi v džungli k disciplinované sportovkyni v bazénu. Carole André je prostě důkazem, že člověk nemusí zůstat uvězněný v jedné ikonické roli, i když ho v ní svět bude navždy milovat.
Zdroje: wikipedia.org, kinobox.cz, dotyk.cz, kinotip2.cz, csfd.cz, lifee.cz, postavy.cz, idnes.cz
