Článek
V hlubokých pralesích a horských masivech Kolumbie, kde se mlha líně převaluje přes koruny stromů, žije jedna z nejvíce fascinujících a zároveň nejděsivějších postav latinskoamerického folklóru. Patasola, v doslovném překladu „Jednonohá“, nepředstavuje jen obyčejné strašidlo z lidových vyprávění. Je to komplexní archetyp, v němž se mísí tragédie lidské zrady, morální apel na věrnost a divoká, nezkrocená síla přírody, která si úzkostlivě střeží své hranice.
Podle nejrozšířenějších etnografických záznamů, zejména z regionů Huila a Tolima, není Patasola monstrem od narození. Její příběh začíná lidským hříchem. Nejcitovanější verze vypráví o krásné ženě, která byla provdaná za pracovitého rolníka. Zatímco on dřel na polích, ona udržovala tajný poměr s jeho nadřízeným, bohatým statkářem. Když manžel jednoho dne odhalil pravdu, jeho svět se zhroutil. V záchvatu nepříčetné žárlivosti zavraždil milence a své ženě mačetou usekl nohu, aby mu už nikdy nemohla utéct a podvádět ho. Poté ji nechal napospas osudu v neprostupné džungli. Jiná varianta příběhu, která se objevuje v odlehlejších částech země, mluví o matce, která v záchvatu šílenství zahubila své vlastní děti, za což byla vyhoštěna do divočiny. Bez ohledu na konkrétní detaily zůstává jádro legendy neměnné: Patasola je duše v očistci, bytost definovaná bolestí a nenávistí, která se proměnila v nadpřirozený přízrak mstící se celému mužskému pokolení.
Patasola je ve folklóru popisována jako mistr klamu a metamorfózy. Její lovecký proces je rozdělen do dvou fází. V té první se zjevuje jako oslnivá krasavice, často v podobě milované osoby – manželky, snoubenky nebo dávné lásky, kterou lovec či dřevorubec postrádá. Její hlas zní jako andělský chór nebo srdceryvný nářek ženy v nouzi, což v mužích okamžitě probouzí ochranitelský pud. Tímto způsobem dokáže odlákat svou oběť kilometry daleko od bezpečí táborového ohně a společníků. Jakmile se oběť ocitne v hloubi lesa, kde ji nikdo neuslyší, maska krásy opadá. Patasola odhalí svou skutečnou, ohavnou tvář. Má vyceněné tesáky připomínající dravou kočkovitou šelmu, divoké, krví podlité oči a neudržované, špinavé vlasy, které jí padají do obličeje. Její nejvýraznější rys – jediná noha – je zakončen kopytem nebo pařátem. Navzdory tomuto handicapu se pohybuje s nadlidskou rychlostí- skáče přes rokliny a kmeny stromů obratněji než jaguár. Jakmile svou oběť polapí, projevuje se její upíří nátura – saje krev a požírá čerstvé maso, přičemž kosti nechává jako výstrahu ostatním.
Ačkoliv je vnímána jako krvežíznivá stvůra, její role v kolumbijské kultuře má hluboký společenský a ekologický význam. Patasola funguje jako „Protectora de los montes“ (ochránkyně hor). Věří se, že útočí primárně na muže s nečistými úmysly – na nevěrníky, alkoholiky, ale také na ty, kteří narušují rovnováhu přírody. Pytláci, kteří zabíjejí zvířata bez užitku, nebo těžaři, kteří bezohledně kácejí prales, jsou jejími hlavními terči. Místní obyvatelé tvrdí, že Patasola dokáže zmást i ty nejzkušenější stopaře. Mění směr stop v blátě, blokuje stezky sesuvy půdy nebo vydává zvuky, které dezorientují lovecké psy. Právě psi jsou v této legendě klíčoví; traduje se, že Patasola psy upřímně nenávidí, protože symbolizují věrnost, které ona sama nebyla schopna, a jejich štěkot je jedním z mála zvuků, které ji dokážou zahnat na útěk.
Dnes je Patasola předmětem zájmu nejen folkloristů, ale i sociologů. Představuje totiž zhmotnění strachu z neznáma a zároveň varování před rozpadem rodinných hodnot v izolovaných komunitách. V některých moderních interpretacích je dokonce vnímána jako tragická feministická figura – žena, která se stala obětí domácího násilí a jejíž hněv je pouze reakcí na utrpěnou nespravedlnost. Pokud byste se někdy ocitli v kolumbijském vnitrozemí a zaslechli v dálce ženský pláč nebo svůdný zpěv, místní vám dají jedinou radu-nedívejte se tam. A pokud uvidíte na zemi jen jednu řadu podivných stop, utíkejte opačným směrem. Protože tam, kde končí lidské cesty, začíná území Jednonohé, a ta se o svou kořist nerada dělí.
