Článek
V posledních letech se v českých kruzích a hájích rozmohl jeden nešvar, který rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně stojí zastánci absolutní svobody dětí, na straně druhé lidé, kteří si do restaurace přišli v klidu vychutnat jídlo, za které platí nemalé částky. Problémem však nejsou děti jako takové, ale fenomén rodičovské slepoty a naprosté absence ohleduplnosti vůči okolí. Restaurace, které měly být místem klidu a vytříbeného kulinářského požitku, se tak stále častěji proměňují v nekontrolovaná dětská hřiště, kde personál i ostatní hosté čelí křiku a chaosu. Velkým tématem byla například kauza pražského bistra Marthy’s Kitchen, které zavedlo „sedmero“ pravidel pro děti, což vyvolalo obrovskou vlnu emocí – od nadšeného souhlasu až po obviňování z diskriminace.
Moje kamarádka, která pracuje v jedné z vyhlášených městských restaurací, mi nedávno líčila své každodenní peripetie a její vyprávění znělo spíše jako reportáž z válečné zóny než z místa, kam se lidé chodí bavit. Popisovala situace, kdy skupinka dětí doslova pořádá závody v úzkých uličkách mezi stoly, zatímco číšníci balancují s podnosy plnými horkých polévek a těžkých talířů. Stačí jeden špatný pohyb, jedno nečekané vběhnutí pod nohy a tragédie je na světě. Když se však personál pokusí situaci řešit a slušně požádá rodiče, aby své ratolesti usměrnili, narazí na neprostupnou zeď. Namísto omluvy se setkají s dotčenými pohledy a v horším případě i s rozhořčenými reakcemi, že „jsou to přece jen děti a potřebují se projevovat“.
Takový přístup v praxi často vede k situacím, kdy rodiče u kávy zaujatě debatují o svých tématech, zatímco dětem věnují jen minimální pozornost. Je jim v podstatě úplně jedno, že jejich potomek právě sahá na cizí stůl, kope do cizí židle nebo vydává zvuky, které trhají ušní bubínky všem přítomným v okruhu deseti metrů. Jako by se kolem jejich stolu vytvořila neviditelná bublina, za kterou končí jakákoliv zodpovědnost. Jedna z nejčastějších zkušeností české obsluhy bohužel je přebalování u stolu. Hosté popisují situace, kdy matky s ledovým klidem přebalovaly své děti přímo na polstrovaných sedačkách nebo dokonce na jídelním stole, zatímco lidé u vedlejšího stolu právě jedli polévku.
Velmi trefným a paradoxním srovnáním je v tomto kontextu přítomnost psů. Nad tím, že do podniku smí vstoupit čtyřnohý mazlíček, se někteří lidé stále pohoršeně pozastavují, přitom realita v provozu bývá často opačná. Pes většinou poslušně leží pod stolem a nikdo o něm neví. Personál v anonymních diskusích často přiznává, že „pejskaře“ mají raději – a opravdu nejde jen o bordel, který děti nechají, ale majitelé psů bývají ukázněnější hosté, kteří si jdou jídlo opravdu užít. A samozřejmě pes na volno také nemá v restauraci co dělat. Jedna diskutující napsala- „Když můj pes v restauraci jednou štěkne, všichni se ohlédnou a já se propadám hanbou. Když tam cizí dítě hodinu vříská, matka se na mě ještě osopí, proč se tak blbě koukám.“
Z pohledu tržeb je to navíc matematicky jasné. Pejskař si dá dobré jídlo, zaplatí a pokračuje v procházce. Model setkání dvou maminek u kávy může být pro restauraci ekonomicky náročný. Stůl bývá obsazený i delší dobu při minimální útratě a jejich děti mezitím bez dostatečného vedení a jasně nastavených hranic slušného vychování pobíhají po prostoru a zvyšují hlučnost. Mamky si povídají, ignorují, že na jejich děti není nikdo zvědavý, a po hodině odejdou, aby se za pár dní vrátily znovu. Hosté v recenzích často uvádějí, že by hluk tolerovali, kdyby viděli, že se rodič snaží. Problémem bývá onen „ledový klid“ a následná vyhrocená reakce ve stylu- „Když se vám to nelíbí, nechoďte tam, kde jsou děti.“ To je ten moment, kdy se slušný host rozhodne, že do daného podniku už víckrát nepůjde. Pak restaurace řeší tyto nepříjemné situace a ztrácí hosty.
Nikdo netvrdí, že rodiny s dětmi do restaurací nepatří, ale je rozdíl mezi dítětem a malým tyranem bez hranic. Zatímco v zahraničí jsou restaurace ‚Adults Only‘ běžným standardem, u nás se o nich teprve začíná nesměle mluvit, a to vždy za doprovodu velkého křiku o diskriminaci. Přitom realita je prostá – nejde o nenávist k dětem, ale o volání po slušnosti a výchově. Když jsem byla malá já, musela jsem sedět u stolu - když jsem neuposlechla, dostala jsem vynadáno, případně i, jak se říká, lepáka a byl klid. Když to teď vidím zpětně, byla jsem za tu facku ráda. Jak trefně poznamenala jedna servírka v diskusi na sociálních sítích, pes v restauraci dostane misku s vodou, lehne si a spí, zatímco u některých dětí má personál pocit, že se stal nedobrovolným animátorem v herně, za což mu ale nikdo neplatí. Je to právě ten pocit nedotknutelnosti, který některé rodiče vede k tomu, že i po jasném upozornění na nevhodné chování dětí reagují útokem, místo aby si uvědomili, že v restauraci nejsou sami.
