Článek
V hlubokých stínech severoamerických lesů se mezi stromy už po staletí pohybuje legenda, která domorodým obyvatelům i dnes nahání husí kůži. Jelení žena, známá v angličtině jako Deer Woman, není jen nějaké obyčejné strašidlo z pohádek na dobrou noc. Je to mocná bytost, ve které se divokost přírody potkává s naprosto neúprosným smyslem pro spravedlnost. Pro někoho je to ochránkyně, pro jiného ta nejhorší noční můra, ale pro všechny kmeny znamená totéž – jasnou hranici, kterou se nevyplácí překročit.
Když se podíváme na evropské báje, jsme zvyklí na příběhy, které mají jasně danou podobu. Třeba taková Trojská Helena je pro všechny jedna a tatáž postava s konkrétním, uzavřeným osudem. U indiánských vyprávění je to ale úplně jinak. Neexistuje žádná „jediná správná“ verze. Každý kmen si příběh o Jelení ženě vypráví po svém, přizpůsobuje si ho vlastním tradicím i prostředí, a přesto je z každého slova jasné, že mluví o té samé postavě. Je to živá tradice, která se mění a dýchá s každým společenstvím zvlášť.
Například u Lakotů jí říkají Sinte Sapela Win a její postava je zde úzce spojená s duchovní bytostí Anukite, což je žena se dvěma tvářemi. V jejich pojetí Jelení žena ztělesňuje volbu, kterou v sobě nosí každý z nás. Věří, že v každém člověku se pere laskavost s krutostí a Jelení žena se zjevuje jako zásadní test charakteru. Pokud v sobě někdo nosí pýchu nebo sklony k násilí, její nadpozemská krása ho nezachrání, ale naopak se mu stane osudnou.
U kmenů z jihovýchodu, jako jsou Čerokíové nebo Muskogee, se o ní zase traduje, že má neuvěřitelnou slabost pro tanec a hudbu. Často se prý zjevuje nečekaně přímo na kmenových slavnostech uprostřed tanečního kruhu. Bývá to ta nejkrásnější dívka, jakou jste kdy viděli, a tančí ladněji než kdokoliv jiný v okolí. Má to ale jeden zásadní háček, který ji může prozradit. Vždycky nosí šaty až na zem, aby schovala to, co by ji okamžitě odhalilo – místo lidských chodidel má totiž jelení kopýtka. Pokud se nějaký muž nechá její krásou úplně poblouznit a odejde s ní hluboko do lesa, zjistí pravdu až ve chvíli, kdy už pro něj není cesty zpět.
Trochu jiný pohled na tuto bytost mají kmeny na Velkých pláních, například Pauňíové nebo Ponkové. Ti o ní mluví jako o bílé lani, která na sebe umí vzít lidskou podobu. Tady ji lidé vnímají hlavně jako strážkyni rodinného krbu. Její přítomnost v okolí vesnice je jasným varováním pro muže, aby nezrazovali své manželky a neopouštěli své děti. Jelení žena je zde v podstatě zosobněním společenského svědomí a připomínkou, že zrada vlastních lidí a nejbližších je hříchem proti samotnému řádu přírody.
Už dříve jsem psala článek o jihoamerické Patasole a celou dobu, co jsem sbírala materiály o Jelení ženě, jsem měla takový zvláštní pocit. Říkala jsem si, jestli to vlastně není ta stejná postava, jen v další své verzi. Ta paralela je totiž až neuvěřitelná. Zatímco Patasola v kolumbijských pralesích vystupuje jako žena s jednou nohou, která loví nevěrníky a lidi ničící džungli, Jelení žena na severu používá ke stejnému účelu svá kopýtka.
Obě jsou to bytosti zrozené z hluboké bolesti a prožité nespravedlnosti. V mnoha vyprávěních se říká, že Jelení žena byla kdysi obyčejnou smrtelnicí, kterou lidé zradili, a duch lesa jí daroval tuto podobu, aby se mohla bránit a zjednat pořádek. Jsou to vlastně sestry v pomstě, které k boji nepotřebují žádné zbraně. Jejich největší silou je totiž schopnost prohlédnout každou lež a potrestat ty, kteří si myslí, že stojí nad lidskými i přírodními zákony.
Pokud máte po přečtení těchhle řádků v hlavě tak trochu chaos a vlastně pořádně nevíte, co si pod Jelení ženou představit, věřte mi, že jste na tom úplně stejně jako já, když jsem pro tenhle článek hledala informace. Jestli vám to celé dává aspoň trochu smysl, tak jsem to asi napsala dobře.
Ale co se týče indiánských bájí a pověstí, do těch se už radši příště pouštět nebudu – je to svět, který si žije vlastním životem a nenechá se jen tak snadno zkrotit do pár odstavců.
Zdroje:
