Článek
Zatímco ve většině Evropy si Vánoce spojujeme se světýlky, rolničkami a klidem, v temných uličkách Walesu můžete narazit na výjev, který by se bez problémů vyjímal v hororu. Ze šera se vynoří bílá postava — nebo spíš kůň. Prázdné oční důlky, vybělená koňská lebka místo hlavy a hlasité cvakání čelistí. To je Mari Lwyd.
Proč? A proč zrovna kůň? Otázka, proč se symbolem velšských Vánoc stala právě mrtvá kobyla, nás zavádí hluboko do minulosti. Už samotný název „Mari Lwyd“ vyvolává spory. Někteří badatelé ho překládají jako „šedá kobyla“, jiní v něm vidí odkaz na Pannu Marii. Jisté však je, že celý rituál v sobě nese silné stopy předkřesťanské keltské kultury. Důvody vzniku této tradice stojí na třech základních pilířích. Prvním z nich je kůň jako posvátné zvíře. Pro Kelty byl symbolem síly, plodnosti a ochrany. Bohyně jako Rhiannon ve Walesu nebo Epona v Galii byly s koňmi úzce spojeny. Bílý kůň byl navíc považován za tvora schopného přecházet mezi světem živých a Annwnem — oním „druhým světem“.
Druhým pilířem je samotné období Vánoc, čas nejdelších nocí v roce. Naši předkové věřili, že právě tehdy je hranice mezi světy nejtenčí. Mari Lwyd — mrtvý kůň ozdobený stuhami a květy — tak symbolizuje přechod mezi smrtí a novým životem. Třetí, ryze praktický důvod souvisí s chudými zemědělskými komunitami. Mari Lwyd byla způsobem, jak si v nejtvrdších měsících roku legálně vykoledovat jídlo a alkohol. Koledníci nabízeli „požehnání“ výměnou za pohoštění.
Mari Lwyd ale není obyčejná maska. Tradičně se používá skutečná lebka klisny. Po smrti zvířete se lebka očistí, vybělí a někdy se dokonce na rok zakopává do země, aby získala ten správný duchařský nádech. Do očních důlků se vkládají skleněné kuličky, knoflíky nebo kameny, aby lebka v odrazu svíček působila živě. Uši se vyrábějí z černé kůže nebo z kusů látky. Lebka se připevní na tyč, kterou drží člověk ukrytý pod těžkým bílým plátnem. Celek doplňují barevné stuhy a rolničky, které při pohybu cinkají. Nejděsivější částí je pohyblivá čelist. Pomocí provázku ji může „nositel“ ovládat tak, aby lebka hlasitě a rytmicky cvakala na kolemjdoucí nebo obyvatele domu. Samotný rituál je fascinující ukázkou lidové tvořivosti. Skupina mužů doprovázejících koně, často převlečených za různé postavy — například „Veselého chlapíka“ s koštětem nebo „Slečnu“, kterou hraje muž — dorazí k domu a začne zpívat rýmované výzvy ve velštině. Tento souboj se nazývá „pwnco“ a v podstatě jde o slovní duel.
Kůň zpívá verše, v nichž žádá o vstup a vychvaluje své kvality. Obyvatelé domu odpovídají v rýmech a vymýšlejí důvody, proč koledníky nepustit. Souboj pokračuje, dokud jedné straně nedojdou nápady. Pokud prohrají domácí, musí Mari Lwyd vpustit dovnitř. Věřilo se, že pokud přízrak překročí práh, smyje z domu smůlu a přinese rodině štěstí a prosperitu na celý další rok. Právě odpor majitele domu ale vytváří napětí a dává celému rituálu smysl. Domácí v souboji rýmů a vtipu „prohraje“ a tím symbolicky uzná moc tradice i samotného přízraku. Štěstí, které pak Mari přinese, je chápáno jako kořist z vyhraného souboje. V lidové magii totiž platí, že s duchy se nejedná přímo — s duchy se vyjednává. Přímé pozvání nadpřirozené bytosti do domu by mohlo být nebezpečné. Mohli byste totiž pozvat i něco, co jste vůbec nechtěli.
A nesmíme zapomenout ani na jednu zásadní věc — je to zábava. V dobách bez televize a internetu šlo o hlavní zimní show. Celá ulice naslouchala, jak se soused snaží rýmovanými výmluvami odbýt neodbytnou koňskou lebku. Čím déle souboj trval a čím vtipnější urážky padaly, tím lepší pověst získaly obě strany. Zajímavé je, že majitel domu se ve skutečnosti vždycky nechal porazit. Nepustit Mari Lwyd dovnitř by bylo společenským tabu. Celý odpor byl jen divadelní hrou, která měla zvýšit hodnotu okamžiku, kdy přízrak konečně překročí práh.
Fotografie byla pořízena přibližně mezi lety 1910 a 1914.
A proč tradice málem zanikla? V 19. století se stala trnem v oku metodistické církvi i abstinenčnímu hnutí. Duchovním vadily pohanské kořeny rituálu i fakt, že často končil divokým pitím alkoholu a výtržnostmi. Označovali jej za hříšný, barbarský a nekřesťanský. Ve 20. století, zejména po světových válkách, tradice téměř zmizela a přežívala jen v zapadlých vesnicích oblasti Glamorgan.
V posledních dvou dekádách však zažívá silný návrat. Dnes se s Mari Lwyd můžete setkat ve městech jako Llantrisant nebo Chepstow, kde se konají velké festivaly. Pro moderní Velšany je symbolem národní identity a připomínkou toho, že Vánoce nemusí být jen sladké a uhlazené. Je to v podstatě velšská obdoba našeho masopustu — jen s tím rozdílem, že se odehrává v období Vánoc a má mnohem temnější, až strašidelný nádech.
A že vám to, moji čtenáři, něco připomíná? Ne, nenechte se zmást dnešní módou hobby horsingu — s tímto zvykem nemá nic společného, ledaže by se jeho tvůrci nechali inspirovat právě tady
Zdroje: wikipedia.org, wales.com, atlasobscura.com, museum.wales, lideazeme.cz , idnes.cz
