Článek
Asi to znáte – když se člověk zamiluje, nasadí si takzvané růžové brýle. I když… o ně vlastně v tomhle příběhu až tak nejde.
Jednoho dne mi zazvonil telefon a volala moje kamarádka. Byla úplně nadšená a tvrdila, že má několik novinek, které prostě musí probrat semnou. Tak jsme si domluvily kafe.
Další den dorazila do kavárny s menším zpožděním a usmívala se jako snad nikdy. Hlavou mi blesklo: „A jeje, je zamilovaná.“ Za ty roky jsme se znaly celkem dobře a uměly jsme jedna v druhé číst. Kéž bych v ten moment věděla, jak je to doopravdy, a mohla ji varovat… ale zpátky k vyprávění.
Přivítaly jsme se, jak se na kámošky sluší, a ona si okamžitě sedla naproti mně s nadšeným výrazem. Hned mi ukázala fotky staršího muže. Nebylo to nic zvláštního – ona byla vždycky na starší. Stejná věková kategorie jí nic neříkala, nedokázala si s nimi povídat. U starších mužů nacházela témata, pocit klidu a takové to bezpečí, které jí mladí kluci nikdy nedali.
Tohle jsem měla v pubertě i já. Starší mě brali jako vyspělejší a rozumnější, takže jsem její typ chápala mnohem víc než některé naše jiné kamarádky. A navíc – ten věkový rozdíl u ní nikdy nebyl nic extrémního. Na fotce opravdu nebyl žádný ošklivý ani vyloženě starý muž. Spíš takový upravený elegán, celkem fešák, který působil sympaticky. Samozřejmě mi povyprávěla, jak se seznámili, jak si rozumí a zkrátka všechny novinky ohledně svého nového přítele. Byla jsem za ni upřímně ráda, protože po dlouhé době zase vypadala šťastně. Ale jak už to v životě bývá – někdy prostě není fér. Týdny plynuly a ona jen zářila štěstím. Dokonce jsem měla tu čest jejího přítele i poznat. Působil neuvěřitelně charismaticky, měl styl a dalo se s ním fakt dobře povídat. Moje kamarádka do něj vnášela trochu mladistvosti a on jí zase přidával rozvážnost a takovou tu jemnou eleganci. Už jsem se skoro viděla na jejich svatbě jako družička.
Po pár dalších týdnech měla nastat ta velká událost – seznámení s maminkou.
A tady se to celé posralo. Pár okamžiků poté, co vešla se svým „panem dokonalým“ do domu svých rodičů, začala cítit zvláštní napětí. Její máma byla nejistá, trochu rozhozená, a celá ta chvilka u společné kávy se začala z ničeho nic měnit v něco divného a nepříjemného. Kamarádka pořád přemýšlela, jestli si s mamkou nějak nesedly… ale proč? Co by na něm mohlo být špatně?
Jenže brzy si všimla, že ani její přítel se nechová jako obvykle. Byl nesvůj, nervózní a až příliš často si její mámu prohlížel, jako by mu v hlavě cvakaly nějaké dávno zapomenuté fotky. A pak to její máma nevydržela. Zvedla oči a klidným, ale napjatým hlasem se zeptala. „Neznáme se odněkud?“ On se na chvíli zamyslel, znovu se na ni zadíval a řekl jen… „Ano… někoho mi připomínáte.“
Kamarádka to celé sledovala jako němý divák. Jako kdyby seděla v kině a nemohla zasáhnout, ať se na plátně děje cokoliv.
A pak to přišlo. Její mámě se roztřásly ruce, zbledla a skoro šeptem řekla. „Byl jsi jednoho večera na diskotéce… tančili jsme spolu. A pak jsme šli do domu tvojí babičky. Byl jsi u ní tehdy na prázdninách.“
V tu chvíli už měla jasno.
A jeho tvář to jen potvrdila. Kamarádka seděla naproti nim, neschopná jediného slova. Jen koukala střídavě na mámu, která už přesně věděla, a na svého přítele, který jen tiše seděl – šokovaný stejně jako ona.
A pak nastalo ticho. Možná to trvalo minutu, možná dvě… ale pro ni to byly hodiny. V hlavě jí běžela jediná otázka, kterou si kladla skoro celý život. Kdo je můj otec? Je to… on? Ne. To přece není možné. To nesmí být možné. Zvedla se, odešla do pokoje a zamkla se tam.
Neřekla mi, jak dlouho tam byla, ani jak dlouho ji oba přemlouvali, ať vyleze z pokoje. Za dveřmi slyšela útržky rozhovoru. Její máma měla roztřesený hlas a její přítel se pořád dokola ptal, jestli je to vážně její dcera. Máma nakonec přiznala, že ano — že čas, kdy zjistila těhotenství, přesně seděl na tu noc u jeho babičky. Tehdy to mezi nimi byla jen jednorázová „akce“, kterou oba chtěli hodit za hlavu. Nikdo z nich tehdy netušil, že z toho vznikne těhotenství. A už vůbec ne, že po tolika letech někdo začne zpětně hledat kluka, se kterým kdysi strávil jednu jedinou noc u babičky na prázdninách. Bohužel — nebo spíš typicky — podobné příběhy slyším až překvapivě často. Dřív byla jiná doba, lidi to řešili jinak a když se občas zeptám starších mužských kolegů na jejich „mladé roky“, spousta z nich jen pokrčí rameny a řekne, že takových holek tehdy bývalo víc.
Celé to zní skoro jako scéna z Románu pro ženy… Kamarádka o téhle chvíli mluví dodnes strašně nerada. A když už se k tomu vůbec vrátí, tak jen s velkou námahou. Jak to celé dopadlo?
No… ne hezky.
Pro jejího přítele — tedy teď už vlastně otce — to byl totální psychický rozklad. Nedokázal se srovnat s tím, že člověk, kterého miloval jako partnerku, je jeho vlastní dcera. Měl výčitky a morální dilema.
A moje kamarádka? To byla rána, která jí převrátila život naruby. Od té doby už na starší muže ani nepohlédla. Vlastně se tomu nedivím — kdo by se divil po takové zkušenosti? Dnes má přítele v podobném věku jako je ona sama a dá se říct, že je… v rámci možností spokojená. Ale svého otce už nikdy vidět nechtěla. Nedokázala oddělit to, kým pro ni byl — partner, muž, kterého milovala — od toho, kým měl být. A přijmout ho jako otce prostě nezvládla.
