Článek
Pes je největší domestikovaná šelma a také jedno z nejstarších zvířat, která se rozhodla žít po boku lidí. Provází člověka nejméně 14 tisíc let. Za tu dobu byl lovcem, pomocníkem při pasení stád, strážcem majetku i ochráncem svého pána. Tahal náklady, pracoval v armádě a dodnes pomáhá lidem, kteří jeho pomoc potřebují nejvíc. A hlavně — stal se společníkem, bez kterého si dnes mnoho lidí nedokáže život představit.
Společné soužití člověka a psa postupně vytvořilo obrovské množství plemen. Liší se velikostí, stavbou těla, tvarem hlavy, srstí i povahou. Právě tady se otevírá prostor pro primitivní plemena, která i dnes připomínají své dávné předky více než většina moderních plemen. Některá plemena jsou od vlka velmi vzdálená, jiná si naopak dodnes nesou jeho původní podobu i povahu. Právě těm se říká primitivní plemena-původní. Patří mezi psy, kteří mají k dávným předkům geneticky nejblíž. Na rozdíl od jiných plemen si uchovali přirozený vzhled, silný lovecký instinkt. Díky své samostatnosti bývají tvrdohlaví a ne vždy ochotní slepě vykonávat povely. Mezi taková plemena patří třeba Basenji, jedno z nejstarších psích plemen. Jeho předky můžeme vidět už na staroegyptských malbách, kde sedí u nohou svých pánů. Basenji se postupně rozšířil po celé Africe, kde žil i s pygmejskými kmeny. V úplně jiné části světa, v Thajsku, zase vznikl jeden z geneticky nejčistších psů — Thai Bangkaew Dog, spojovaný se starým, dnes již vyhynulým psem a psem, který kdysi patřil buddhistickému opatovi. A Československý vlčák představuje v rámci primitivních plemen zvláštní kapitolu. Jako jedno z mála plemen v sobě dodnes nosí vlčí krev, protože vznikl křížením německého ovčáka a karpatského vlka před několika desetiletími. A tím výčet zdaleka nekončí.
Za vším stojí údajně vlk. Vlk obecný, ze kterého pes pochází, se ukázal jako neuvěřitelně variabilní. Přestože se pes od vlka geneticky liší jen minimálně, na první pohled je rozdíl jasný: má kratší a širší čenich, kulatější lebku, oči víc vpředu, jemnější zuby a menší bubínkové dutiny. Některé rysy mají psi společné i se šakaly a kojoty, což kdysi vyvolávalo teorie o jejich původu. Genetika ale ukázala, že tyto druhy s předkem psa nesouvisí. Pokud se pes někdy křížil s jinými šelmami, pak snad jen s vlčkem etiopským nebo dhoulem, ale spolehlivé důkazy chybí. Některé výzkumy tvrdily, že se předci psů od vlka oddělili před 135 tisíci lety. Jiné určují dobu 76–121 tisíc let. Dlouho se zdálo, že místem domestikace je Východní Asie, protože tamní psi mají největší genetickou pestrost. Pozdější studie ale ukázaly podobnou pestrost i v Africe a Portoriku. Výzkum celého mitochondriálního genomu však opět ukázal na Jihovýchodní Asii, jižně od řeky Jang-c’-ťiang. Podle něj stálo u zrodu psa nejméně 51 vlčic, které tam žily před 5400–16 300 lety — v době, kdy tam lidé začínali pěstovat rýži.
Lebka kostry psa z mezolitu ( Canis lupus familiaris ) z Almeö u jezera Hornborgasjön.
K podobnému závěru došly i analýzy chromozomu Y. Ty odhadují počet zakladatelů na 13–24 vlků. Ačkoli se psi po světě s místními vlky občas mísili, v jejich dnešní genetice to zanechalo jen malé stopy. Výraznější vliv se objevil jen ve Skandinávii, ve Středomoří, v okolí Blízkého východu a v Japonsku, kde část původních plemen nese genetickou stopu vyhynulého japonského vlka. Výzkum původních amerických plemen naopak ukázal, že tam k samostatné domestikaci vlků nedošlo — i mexický naháč je geneticky pes, ne zvláštní „americký vlk“.
Archeologické nálezy přinášejí trochu jiný obraz. Nejdříve nalezené kostry přisuzované psům mají 28–33 tisíc let a pocházejí z Altaje, Goyetu a Předmostí u Přerova. V Chauvetově jeskyni se dokonce našly stopy dítěte a velkého psa nebo vlka vedle sebe. Ne všechny nálezy však mají znaky typické pro psa, a není tak jasné, zda jde opravdu o psy, nebo jen o ochočené vlky. Výjimkou je lebka z Goyetu, která má už jasné psí znaky. Jedna studie z roku 2008 zkoumala genetiku 11 neolitických psů z Evropy a zjistila haplotypy, které dnes u psů vůbec nenajdeme. Také odhalila, že haplotyp C byl tehdy běžný, ale dnes se v Evropě vyskytuje jen u malé části psů. Mohlo by to znamenat, že část psů byla domestikována i v Evropě a později byla jejich linie nahrazena psy z jihovýchodní Asie. Nejstarší jednoznačné důkazy o domácím psovi pocházejí z doby před 12–14 tisíci lety. V Německu, Turecku i Izraeli byly nalezeny hroby psů, které jasně ukazují, jak výjimečnou roli psi už tehdy měli. V Číně pocházejí nejstarší psí kostry z neolitických sídlišť Nanzhuangtou a Jiahu. V Severní Americe je nejstarší nález domácího psa asi 9000 let starý a pochází z jeskyně Danger Cave. A i když se někdy kostry psů našly mezi kuchyňskými zbytky, jiné byly pohřbeny — a to je důkaz o tom, že šlo o členy rodiny.
Pes patří mezi psovité šelmy a jeho příbuznými jsou lišky, kojoti, šakali, vlci a dingo. Domestikace změnila jeho vzhled i povahu -pes má menší mozek než vlk, slabší smysly a menší schopnost řešit problémy samostatně. Zato je učenlivější, víc se spoléhá na člověka a jinak komunikuje — na rozdíl od vlka štěká. Psi také neloví ve skupinách velkou kořist a nepodílejí se společně na péči o mláďata. Přesto zůstává pes jedním z nejvěrnějších společníků, jaké si člověk kdy získal.
Zdroje:
chlupaci.cz
