Článek
Zatímco tragédii Titaniku zná díky filmu i učebnicím snad každý, historie v sobě nese i jiný, v mnoha ohledech mnohem děsivější příběh. Je to osud lodi, o které se mluvilo se stejným obdivem jako o její slavnější následovnici, ale která se nakonec neproměnila v memento lidské pýchy, nýbrž v jednu z největších námořních záhad všech dob. Parník SS Waratah se v roce 1909 doslova vypařil z povrchu zemského. Nezůstaly po něm žádné trosky, žádné prázdné záchranné čluny ani jediné tělo, které by oceán vyplavil. Zůstalo jen ticho a mrazivé svědectví muže, kterého před cestou varoval krvavý sen.
SS Waratah byl ve své době skutečnou pýchou Británie. Tento stopadesátimetrový kolos, spuštěný na vodu v roce 1908, měl být symbolem bezpečného a luxusního spojení mezi Londýnem a Austrálií. Díky moderní konstrukci s osmi vodotěsnými oddíly se o lodi mluvilo jako o nepotopitelné. Když se v červenci roku 1909 vydávala na svou druhou plavbu z Adelaide zpět do Evropy, nikdo na palubě – ať už to bylo 92 cestujících nebo 119 členů posádky – netušil, že se domů nikdy nevrátí. Přesto se však našel jeden člověk, který pocítil silné nutkání z lodi uprostřed cesty odejít.
Námořní kapitán společnosti Blue Anchor Line velel lodi SS Waratah v době, kdy v roce 1909 beze stopy zmizela.
Byl jím Claude Sawyer, zkušený obchodník, který rozhodně nepatřil k lidem podléhajícím hysterii. Během první části plavby do jihoafrického Durbanu ho však začaly pronásledovat sny, které se nedaly ignorovat. Tři noci po sobě viděl stejný výjev: z rozbouřených vln se vynořil rytíř v plné zbroji a moře kolem něj bylo rudé krví. V té krvavé lázni pak Sawyer spatřil, jak se SS Waratah pomalu potápí do hlubin. Ten pocit úzkosti byl tak silný, že v Durbanu z lodi vystoupil, přestože měl zaplacenou cestu až do Londýna. Manželce tehdy poslal krátký telegram, že kvůli zlému snu cestu přerušuje. Přátelé se mu tehdy smáli, on však na palubu už nikdy nevstoupil, čímž si dost možná zachránil život.
Poté, co loď opustila bezpečí durbanského přístavu, zamířila k obávanému úseku pobřeží známému jako Wild Coast. Je to místo, kde se teplý proud Agulhas potkává s ledovými bouřemi od Antarktidy a kde se zničehonic mohou zvednout gigantické, nepředvídatelné vlny schopné zlomit i ocelový trup. Námořníci zde dodnes hlásí podivné magnetické odchylky, které pletou kompasy. Ráno 27. července 1909 byl Waratah naposledy spatřen posádkou jiné lodi, Clan MacIntyre. Obě plavidla si vyměnila zdvořilé signály, popřála si šťastnou cestu a moderní parník díky své rychlosti brzy zmizel za obzorem. Od té chvíle o něm nikdo neslyšel.
Situaci tehdy zhoršil i fakt, že loď nebyla vybavena bezdrátovým telegrafem. I když technologie Marconiho typu už existovala, nebyla tehdy pro obchodní lodě povinná a majitelé na ní prostě chtěli ušetřit. Když se tedy později té noci na obzoru zablesklo – jak později vypověděl kapitán parníku Harlow – nikdo nedokázal potvrdit, zda šlo o výbuchy na palubě Waratahu, nebo jen o vzdálené ohně na pobřeží. Ranní slunce pak ozářilo jen nekonečnou, prázdnou hladinu.
Pohlednice lodi Waratah z listopadu roku 1908.
Následné pátrání bylo na svou dobu nevídané. Britské námořnictvo pročesávalo oceán měsíce, vyslalo lodě až k hranicím Antarktidy, ale výsledek byl nula. Žádný kus dřeva, žádná záchranná vesta. Vyšetřování v Londýně sice naznačilo, že loď se při náklonech vracela do rovnováhy podezřele pomalu, což mohlo znamenat konstrukční chybu, ale pravdu už nikdo nezjistil. Nejpravděpodobnější je, že loď zasáhla takzvaná „osamělá vlna“ ve chvíli, kdy byla špatně nakloněná. Mohla se prostě převrátit dnem vzhůru a klesnout ke dnu jako kámen, aniž by se cokoli z paluby uvolnilo na hladinu.
Dnes, po více než sto deseti letech, zůstává SS Waratah neobjeven. Marně po něm pátrali hledači vraků i slavní dobrodruzi, jako byl spisovatel Clive Cussler. Loď stále leží někde v hlubinách u afrických břehů a s ní i 211 osudů, které navždy umlčel oceán. Claude Sawyer, muž, který dal na svůj vnitřní hlas, do smrti věřil, že jeho sen nebyl náhoda.
