Článek
Tím starším - ač se to v našich zeměpisných šířkách a délkách nemusí zdát - je Halloween (Halloween – Wikipedie (wikipedia.org)). Byť si o něm někteří věřící mohou myslet, že jde o oslavu satanismu a také tak k němu přistupovat (Farář na Břeclavsku rozkopal dětem dýně. Kvůli satanismu - Novinky), jde o tradici sahající až do předkřesťanských dob.
Večer 31. října vnímali staří Keltové jako pomyslnou hranici mezi létem a zimou, ale také coby noc, kdy lze překročit bariéru mezi světem živých a mrtvých. Lidé před svými domovy stavěli malé oltáře, kde hořel oheň, a také tu byly připraveny košíky s ovocem a dalšími plody, aby se navrátivší z podsvětí mohli před cestou zpět občerstvit.
V 19. století se díky početným irským přistěhovalcům zpopularizoval předvečer Všech svatých v podobě hořících svíček a ohňů v Americe. Tam se z něj postupně vyvinul Halloween tak, jak jej vnímáme dnes - tedy jako slavnost dětí, které se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí dům od domu koledovat. Na cestu jim při tom svítí právě vyřezávané dýně zvané Jack´o lantern (Jack-o'-lantern – Wikipedie (wikipedia.org)).
Jackova lucerna má vítat duše milovaných zemřelých zpátky doma.
Postupně se - i díky rozšíření výuky angličtiny - „vrátil“ keltský svátek zpátky k nám, potomkům keltského kmene Bohémů. Díky tomu u nás zdobí zápraží domů sem tam vydlabané dýně a v některých školách nebo klubech se pořádají halloweenské dýchánky s maskami a sladkostmi. Zvyk s koledou se tu zatím neujal a asi ani neujme.
Pokud si myslíte, že se s ním moc nadělá, schválně se podívejte, jak bujaře a okázale se slaví v Mexiku. Tamní Den mrtvých (Día de Muertos, 2.11.) je celospolečenskou událostí plnou hudby, masek a radosti z toho, že se alespoň na jeden den milovaní mrtví pomyslně vrací mezi živé a mohou s nimi pobýt. Na domácí oltáře se vystavují fotky všech zvěčnělých příbuzných a nikdo by neměl být zapomenutý. Ostatně, krásně a citlivě o tom před pár lety vyprávěla dojemná a přitom veselá animovaná pohádka Coco (Den mrtvých (svátek) – Wikipedie (wikipedia.org)).
Součástí mexických oslav Dne mrtvých je záplava oranžových afrikánů, ale i cukrové lebky nebo čokoládové kosti.
A teď zpátky do Evropy, kde slavíme dva navazující dny - 1.11. je svátkem Všech svatých. Církev totiž uznává celou řadu mužů i žen, jejichž život stojí za upomínání i po stovkách a tisících letech - vzpomeňme si třeba na naše národní světce sv. Anežku Českou, sv. Ludmilu, sv. Václava, sv. Prokopa nebo sv. Víta.
Jenže je celá řada svatých, kterým se jejich vlastního svátku nedostává. Právě na ně by si věřící měli vzpomenout prvního listopadu. Nejvíc se mi líbí formulace, že jde o připomínku i těch, o jejichž svatosti neví nikdo, kromě Boha (Slavnost Všech svatých – Wikipedie (wikipedia.org)).
Hned 2.11. přichází na řadu Dušičky, neboli Památka všech věrných zesnulých. Poprvé ji zavedl sv. Odilo, opat z francouzského kláštera v Cluny jako křesťanský protipól pohanského svátku Samhain v roce 998 (Dušičky – Wikipedie (wikipedia.org)). Kromě modlitby za duše v očistci se vžil zvyk navštěvovat hroby svých předků, zdobit je zelení a světly, abychom si připomněli pomíjivost našich životů a obrátili svoji mysl i výš, než k věcem běžného života. Kupodivu, Dušičky se nepodařilo vymýtit z lidové paměti ani za komunismu, který jinak věci víry tvrdě popíral.
Spojení podzimních barev a světel ze svíček či luceren propůjčuje podvečernímu hřbitovu magickou atmosféru
Vzpomínám, jaký to byl pro mne svátek, když jsme s celou rodinou chodili na hřbitov připravit rodinný hrob na Dušičky, vyčistili jsme ho, odzdobili a já jsem jako předškolák dokonce mohla zapálit svíčky.
Dnes už jezdím „dušičkovat“ přes půl republiky na dva hřbitovy a dělám to ráda. Většinou mi drží palce „všichni svatí“ a vychází i pěkné počasí. Tak snad to vyjde i letos…
