Článek
Včera jsem si vyzvedla nový telefon. Zprvu jsem měla radost, s každým dalším krokem po spuštění jsem ale měla čím dál větší chuť s ním praštit o zeď. Ne, opravdu nejsem žádný konzervativní důchodce, ba naopak, je mi teprve dvacet let. Nicméně jsem minimalista, nemám ráda plýtvání a přehlcování se věcmi, což dokazuje i to, že můj předchozí mobil sloužil úctyhodných šest let. Zejména ale nesnáším, když mi někdo diktuje, co mám dělat. Obzvláště, jsou-li to nadnárodní korporace.
Bipolární trh
Jako studentka elektrotechniky a nadšená uživatelka Linuxu bych si vlastně nejradši koupila jenom prázdný hardware a o zbytku si rozhodla sama. Jenomže chcete-li použitelný a s dnešním světem kompatibilní telefon, máte na výběr pouze dvě možnosti - Android nebo iOS. A jelikož nejsem blázen, abych vyhodila tisíce za takovou buržoazní malichernost, jako je iPhone vyrobený za pomoci dětské práce v Asii s nehorázně vyšponovanou cenou díky značce, sáhla jsem samozřejmě po první možnosti, která mi je i se svou open-source licencí příjemnější, ačkoliv tento systém vydává Google, načež si ho asijské korporace modifikují a k původnímu otevřenému softwaru už má skutečně daleko.
Co se ale vnějšího designu týče, je to prašť nebo uhoď. Přesto, že jsem si vybrala starší typ mobilu, co ještě disponuje 3,5 mm jackem, dvěma sloty na fyzickou SIM a asi nejmenší úhlopříčkou, již momentálně trh nabízí, oproti mému starému telefonu je to úplná obluda. Irituje mě nejen zbytečná tloušťka a mnohonásobně vyšší gramáž, zejména ale nemůžu přijít na jméno tomu příšernému výkusu přední kamery.
Mám ráda, když jsou věci rovné a pravidelné, kdo zatraceně vymyslel umístit do displeje kapku nebo ještě hůře, nepropojenou tečku?! Tahle věc mě opravdu silně znepokojuje. Zároveň vím, že tyhle designérské bláznoviny původně pochází z továrny Apple a ostatní korporace je jen okopírovaly. Opravdový vztek ale přineslo až první spuštění softwaru.
Náš zákazník, náš otrok
Abych mohla svůj telefon vůbec používat, musela jsem souhlasit s několika podmínkami o zpracování dat a přihlásit se jak k účtu Google, tak mít zároveň vytvořený profil i u asijského výrobce. Směrnice EU o GDPR jsou zkrátka pro velké společnosti jen cár papíru a dokud potřebný souhlas neudělíte, nepustí vás software k dalšímu kroku. Prostě a jednoduše, buď kývneš na „Velkého bratra“ anebo žádný mobil. Zajímavé je, že se operační systém vůbec neptal na SIM, zato si ale ihned vyžádal přístup k internetu. Nemáš wifi ani data? Smůla. Nejdeš dál. Kdo měl vědět, že jsi chtěl telefon na volání babičce?!
Prokousat se všemi těmi zbytečnými kroky mi zabralo asi hodinu a když jsem stále neviděla domovskou obrazovku, začaly se mi solidně vařit nervy. Systém se navíc začal ptát, jaké mám pohlaví (samozřejmě kromě ženy a muže nabídl i „ostatní“, možnost „nechci uvádět“ jsem však nedostala) a do jaké věkové kategorie spadám. Pak mi nabídl několik aplikací, které by se mi prý mohly líbit.
Jelikož už jsem byla unavená a vzteky bez sebe, nevšimla jsem si, že to není jen doporučení, odklikla „pokračovat“ a následně zjistila, co všechno se mi do telefonu natáhlo. Ihned mě to připravilo o 25 % místa v úložišti. Instalována byla například nechtěná aplikace TEMU, Shein a nějaké hry, o kterých jsem pak zjistila, že buď představují bezpečnostní riziko anebo jsou vysoce návykové. Krásný příklad toho, jak si nás korporace omotávají kolem prstu, že? Ne nadarmo se říká, že jsou jen dvě průmyslová odvětví, co své zákazníky nazývají uživateli – výrobci drog a IT sektor.
Kapitalismus.apk
Aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že můj systém obsahuje i jednu podivnou aplikaci. Ta byla součástí softwarového balíčku daného výrobce a po jejím otevření mi na displeji začaly naskakovat milé hlášky o ukončení chudoby, genderové nerovnosti a ochraně přírody. Poté jsem zjistila, že je to jakýsi program, kde můžete dělat různé věci, třeba koukat na reklamy a peníze těmito činnostmi vydělané půjdou na charitu.
Vše se tvářilo hrozně mile a na přední straně vyskakovala hláška: „Světoví vůdci se dohodli na 17 cílech, které by měly zajistit lepší svět do roku 2030. Tyto cíle mají moc skoncovat s chudobou, bojovat s nerovností a zastavit změnu klimatu.“ No to mě podrž. Ti světoví vůdci, co se nechtějí vzdát svých soukromých tryskáčů a stojí za vykořisťováním globálního jihu? No těm opravdu hodně záleží na ekologii a ukončení chudoby.
Nezájem, mažu. Když budu chtít poslat peníze na charitu, udělám to přímo. Jakoby nestačily přilepené špunty a papírová brčka. Vážně nebudu otrocky koukat na reklamy, abych nějakému chudému dítěti v Africe vydělala dva haléře a mezitím skrytě podporovala jedno procento nejbohatších miliardářů. Tohle je vlastně až nechutné.
Čtyři obchody s aplikacemi stačí, drahoušku
Všechen nechtěný balast jsem sice odinstalovala, ovšem když jsem si ze zvyku chtěla ověřit, zda po sobě něco nezanechal, dozvěděla jsem se, že je mi přístup do systémových souborů odepřen. No to snad ne? Aby toho nebylo málo, v ten moment se automaticky spustilo 26 aktualizací z několika zdrojů a to už jsem vážně myslela, že ten telefon vezmu a hodím proti zdi.
Během snahy všechny ty procesy pozastavovat jsem zjistila, že součástí systému není jeden, ale rovnou tři obchody s aplikacemi, plus dva specializované výhradně na hry a taky jsem nalezla aplikaci, která pouze spouštěla odkaz na webové stránky výrobce s dalšími produkty. Nadále jsem objevila obchod s motivy, který byl víceméně k ničemu, jelikož pěkný obrázek na tapetu najdu zadarmo v nezávislých fotobankách, jako je např. Pixabay nebo Unsplash a opravdu nepotřebuju, aby mi za 50 Kč vypadaly ikony jako nějaké infantilní muffiny z AI cukrárny.
Když jsem si ale chtěla přidat na plochu widget s hodinami, zjistila jsem, že v nabídce je pouze nevkusný bílý kvádr, který byl k widgetu počasí nesouměrný a pohled na něj mě extrémně vytáčel. Po dokončení oněch aktualizací ještě ke všemu přestal fungovat Google Discover a mobil se začal sekat. Ano, úplně nový mobil se sekal jako můj původní čínský dědula, což byl hlavní důvod, proč jsem ho taky vyměnila. Strávila jsem další dvě hodiny hledáním problémů, než jsem zcela vyčerpaně obnovila tovární nastavení.
Báječný svět korporátních velmocí
Ano, hádáte správně, celý ten urputný proces mě tedy čekal ještě jednou. Během toho jsem zjistila, že instalaci mohu zakázat pouze třem aplikacím a zbytek bude nainstalován, ať se mi to líbí nebo ne. Některé navíc ani nedovolují odinstalaci a asi mi nezbývá, než se s tím prostě smířit. Tohle zkrátka není desktopový Linux, kde si můžu vybrat rovnou celé grafické rozhraní a mít možnost si cokoliv nainstalovat nebo odinstalovat skrze Terminál.
Jasně, že existují alternativy i pro mobily, jako například Ubuntu Touch, jenomže v dnešní době, kdy máte tisíce aplikací pomalu i na to, abyste spláchli záchod, se opravdu nevyplatí riskovat potíže s nespustitelností. Inu, žijeme v kapitalismu, kde můžete mít zkrátka všechno, jen ne to, co opravdu potřebujete.
Vlastně bych tenhle systém spíše nazvala „korporátním fašismem“. Trh s elektronikou je exemplárním případem toho, jak se svět podřizuje nadnárodním korporacím. Práce nebo škola vás nutí používat produkty Microsoft, aniž byste chtěli, a bez chytrého telefonu se už taky neobejdete. Zároveň jste nuceni přijmout narušení vašeho soukromí a smířit se s tím, že vaše data jsou pro korporace opravdu cenná obchodní komodita.
Většina lidí je ráda za to, jak jim tenhle systém zjednodušuje životy a vůbec jim nedochází, že jim je tím pádem i řídí. Dnes již totiž trh neslouží lidstvu, ale lidstvo trhu.
