Článek
Organizace CERMAT, která v České republice zprostředkovává standardizované testy písemných státních maturitních zkoušek a přijímacího řízení na střední školy a víceletá gymnázia, opět čelí hromadným stížnostem kvůli testu z matematiky. Podle Seznam zpráv dokonce vznikla petice, kterou podepsaly tisíce studentů, jimž v několika ohledech přišla zkouška nepřiměřená. Faktem ale je, že o „mimořádné obtížnosti“ jak maturitních, tak přijímacích zkoušek slyšíme každý rok po celou poslední dekádu a mnozí „odborníci“ vám řeknou, že za tím stojí pouze „lenost a tupost“ mladé generace. Je tomu ale opravdu tak?
„Těžká“, anebo nesmyslná?
Nakonec mi to přeci jen nedalo a na uveřejněný maturitní test jsem se podívala. Sama jsem totiž před pár lety maturitní zkoušku z matematiky absolvovala. A musím říci, že nyní mi ten test přišel bizarně lehký. Soustavu rovnic jsem vyřešila za pár sekund, to samé platí o palivu a borůvkách. Akorát mám pocit, že přibylo mnohem víc geometrie. Jenomže nyní se na vše dívám z úplně jiné pozice a to je jádro pudla.
Budu upřímná, maturitu z matematiky jsem v podstatě složila na čtyřku. Paradoxně se tato zkouška stala klíčovou pro přijetí na VŠ a vydřené známky z odborných předmětů, kvůli kterým jsem nakonec psychicky vyhořela, byly pro další studium irelevantní. Ještě absurdnější je ale fakt, že přesně rok od mé maturity jsem na univerzitě složila zkoušku z matematiky s téměř plným počtem bodů. Jak je to možné? No jednoduše – matematika totiž vůbec není těžká, jak si mnozí myslí, chyba spočívá v nastavení školského systému.
Řeknu to bez obalu – většina základních a středních škol včetně gymnázií totiž nejsou vzdělávacími ústavy, ale pouhými ústavy na výchovu poslušných dělníků, kde veškerá výuka probíhá stylem „nabifluj – zapomeň.“ Takhle se dá možná studovat právo nebo historie, ovšem matematika je právě ta „věda,“ která tímto stylem nefunguje. A to je důvod, proč většina studentů (včetně mě) má nebo měla s matematikou problém. Zejména pak v závěrečných zkouškách, jejichž obsah vymýšlí byrokrati, kteří mají v tabulce nadefinováno, co by měl středoškolák znát avšak na střední školu zavítali snad naposled na sraz absolventů.
Je opravdu tak důležitý výsledek?
Základní a středoškolská matematika se vyučuje stylem „takhle se to řeší, tak tady máš příklad, jaký bude výsledek?“ Učitel něco vykládá, žáci si zapisují a následně se postup řešení příkladu naučí nazpaměť. Já se takhle na gymplu musela třeba naučit čtyři druhy výpočtu procent a pak to dopadlo tak, že jsem nebyla dlouhou dobu schopná spočítat ani úrok. Ve spoustě případů však kantora zajímá pouze správný výsledek. Ten totiž v případě CERMATu zapisujete do záznamového archu, který kontroluje počítač na základě algoritmu „if true.“ Nikdo se neptá, jak jste k němu došli, stačí, abyste se pod časovým tlakem přepsali v desetinné čárce a ztrácíte dost možná klíčové body. Nebo naopak stačí trocha štěstí a správný tip. Co to vypovídá o míře pochopení problému a schopnostech žáka? Nic.
Praktická, tedy aplikovaná matematika ale funguje úplně obráceně. Výsledek je vlastně ve své podstatě pouhým „výstupním parametrem,“ který byste měli v určité formě znát nebo umět odhadnout. Tedy vědět, zda má vyjít konstanta, matice nebo v jakém intervalu se bude hodnota přibližně nacházet. To je klíčové v pochopení problému. Vaším úkolem je pak vymyslet vhodné řešení, jak se k požadovanému výsledku dopracovat. Někdy respektive někde narazíte i na to, že neexistuje přesný výsledek a někde bude existovat více správných řešení. Důležité je ale vědět, co vlastně počítám a proč to vůbec tak počítám.
Potřebujeme vůbec CERMAT?
Dovolím si menší aplikaci na můj obor. Kdyby „učení páni“ z CERMATu měli například sestavit regulátor, tak by to vypadalo nějak takhle: Zeptali by se, jaká je požadovaná teplota v peci a pak by vzali učebnicový příklad dvoupolohového regulátoru a za předpokladu ideálních součástek (tj. teoretických, bez zohlednění fyzických podmínek a odchylek) vypočetli, že ideální relátko bude spínat milionkrát za sekundu. Reálné relátko by však po vteřině dostalo mechanický infarkt a my bychom se pak dočetli o výbuchu nejedné fabriky.
Otázka tedy zní, zda opravdu potřebujeme živit stovky úředníků, kteří studentům nepřinesli nic jiného než stres a znechucení? Já si osobně myslím, že bychom takovou organizaci měli zrušit a systém vzdělávání úplně změnit a modernizovat, aby zejména učil to, co praxe vyžaduje nejvíce – myslet. Kriticky myslet. Jenomže jak jsem již řekla, základní, střední školy a gymnázia vychovávají poslušné dělníky, kteří budou jen plnit rozkazy, nebudou se na nic ptát a nebudou mít ani chuť se dál vzdělávat, protože to přesně oligarchům a byrokratům vyhovuje.
Když mi bylo studium na gymnáziu ukončeno, nebyl mi umožněn přestup na SŠ a musela jsem absolvovat přijímací zkoušku do prvního ročníku, což znamená, že jsem testy CERMATu psala téměř třikrát, ve všech fázích, a jediné, co z toho vždy vzešlo, byl pocit, že matematika je nepochopitelná. To ale není pravda. Matematika je neskutečně zajímavá věda, ve své podstatě je to jazyk přírody, kterým lze popsat a porozumět veškerému dění kolem nás. To, co je nepochopitelné, jsou otrávení učitelé, kteří neumí učit a namísto toho předávají generační trauma českého školství. V mém případě se za osm let na dvou školách vystřídalo šest matikářů a polovina z nich byla absolutní katastrofa. Opravdu dobří učitelé, na které ráda vzpomínám, byli všehovšudy dva, z nichž jeden mě naštěstí právě dovedl do maturity a tak trochu i na vysokou, protože kdybych v sobě znovu nenašla onu ztracenou lásku k matematice, tak bych možná skončila někde na fildě.
Takže až se zase za rok dočteme, že se konala „nejnáročnější maturita z matematiky“ a „nejtěžší přijímačky století,“ zkusme neházet vinu na „líné hloupé studenty“ a „těžkou matematiku,“ ale ukažme si na skutečného viníka, kterým je chátrající školní systém (jehož je CERMAT nedílnou součástí).
