Článek
Před třemi dny byla v Moldávii pravomocně odsouzena guvernérka autonomního regionu Gagauzie, Evgenia Gutsul. Agentura Reuters uvádí, že ji soud poslal za mříže na 7 let z důvodu financování ruských vlivů, konkrétně zakázané strany „Sor,“ vedené moldavským oligarchou židovského původu Ilanem Shorem.
Gutsul nicméně obvinění odmítá a na svém Telegramu vydala prohlášení, že se jedná o politický proces, jehož cílem je likvidace gagauzské autonomie a tím pádem i snaha o potlačení demokracie a práv menšin.
Abych pravdu řekla, baškanku Gutsul jsem vždy považovala za silnou lídryni silného lidu a tahle kauza mi naprosto vyrazila dech, nicméně pojďme se na to podívat nestranně a pragmaticky. Skutečnost totiž vědí jen ti, co v této kauze figurovali a pro nás, jakožto pouhé zahraniční pozorovatele, je takřka nemožné určit co je a není pravda. To, co ale můžeme udělat, je se zamyslet nad určitými okolnostmi a tím, co z nich může (ale nemusí) v budoucnu vyplynout.
Otevírá se znovu prostor pro úvahu o „novém Donbasu?“
Loni v březnu jsem zde na Medium vydala článek, v němž jsem situaci ohledně Gagauzie a Podněstří podrobně rozebírala a již tehdy jsem se zamýšlela nad spojitostmi těchto regionů s ukrajinským Donbasem. Mám-li to znovu stručně shrnout, tak Gagauzii a Podnětří spojuje s Doněckou a Luhanskou lidovou republikou několik věcí, jmenovitě silné vztahy s Ruskou federací a zastoupení ruské menšiny, odmítání pro-západních politických narativů a touha po autonomii. Naopak zásadní rozdíl je, že zatímco DNR a LNR byly vyhlášeny násilně ozbrojenými skupinami proruských separatistů a ihned napadeny Ukrajinou, Gagauzie a Podněstří vznikly víceméně již při rozdělení SSSR a svůj status autonomních teritorií si od té doby drží nenásilně v rámci moldavské právní roviny.
Samotná Gagauzie navíc není „kvazistátem proruských občanů,“ jak si mnozí myslí, ale regionem obývaným etnickou menšinou pravoslavných Turků. Zrušení její autonomie by tak fakticky znamenalo omezení lidských práv a mohlo by být vnímáno jako diskriminace konkrétního etnika. Proto stále mezi Kišiněvem a Komratem působí jisté pnutí ohledně snahy „integrace.“ (To samé platí i pro PMR).
V posledních letech však toto pnutí sílí, jelikož moldavská vláda se orientuje pro-západním směrem, posiluje vztahy s EU a NATO, což právě obyvatelé Gagauzie a PMR odmítají a naopak se orientují na Východ. Zákaz politické strany a následné odsouzení vůdkyně tak může být pomyslným vrcholem, který snáze vytvoří záminku pro obě strany k eskalaci konfliktu. Gagauzové rozsudek neuznali, požadují propuštění svojí guvernérky a postavil se za ně – hádejte kdo – Ruská federace. Podle Reuters před budovou soudu v Kišiněvě protestuje zhruba 100 lidí, kteří situaci vnímají jako faktické zrušení autonomie. Navíc je třeba zohlednit fakt, že se v Moldávii blíží parlamentní volby a probíhá jednání mezi Donaldem Trumpem a Vladimírem Putinem ohledně konečného řešení války na Ukrajině.
Kdo alespoň trochu zná historii vzniku konfliktu v Donbasu, zřejmě vidí jisté znepokojující „majdanské rysy.“ To však neznamená, že můžeme začít tvrdit, že se Západ s Ruskem chystají na novou proxy válku osvědčeného „grúzínsko-čečensko-ukrajinského“ střihu. Jak jsem již psala kdysi – Gagauzie a PMR mají poměrnou nevýhodu své velikosti a geografického umístění. Pokud by se Moldávie rozhodla je dobýt silou, pravděpodobně by se to povedlo během několika týdnů až měsíců. V případě „pomoci“ ze Západu možná dokonce i dnů. Jedná se totiž o maličké regiony obehnané kolem dokola Moldávií, případně Ukrajinou. Navíc jsou to zemědělské oblasti bez významných zdrojů těžby a většího geopolitického významu.
To se nicméně může změnit v případě, že válka na Ukrajině skončí, dojde k uznání Ruskem získaných území a demilitarizaci Ukrajiny, díky čemuž by Rusko mohlo bezpečně zpřístupnit cesty pro zásobování (alespoň) PMR a vytvořit si tak odbytiště pro vojenský materiál. Jižní Osetie taky nebyla extra velká ani extra významná a přesto se pro imperialistické potyčky hodila. Gagauzie kromě Ruska navíc spolupracuje s Tureckem a je otázka, jak se k situaci postaví prezident Erdogan.
Prozatím však můžeme tedy přemýšlet v rámci roviny „co by kdyby.“ Bohužel ale víme, že – jak to ráda říkám – zbrojní byznys je prostě zbrojní byznys.
Článek vznikl na základě názorů autorky s využitím níže uvedených zdrojů.
GANSER, Daniele. Nezákonné války: jak země NATO sabotují činnost OSN: kronika doby od Kuby po Sýrii. Praha: Grada, 2017. ISBN 978-80-271-0499-4
