Článek
Již v roce 2024 jsem tu kritizovala přehnanou političnost (údajně apolitických) olympijských her a zejména jsem se vyjadřovala k vyloučení ruských a běloruských sportovců. K tomu se však váže několik dalších otázek ohledně jiných „sporných“ zemí, vyjádření a faktů. Poměrně zajímavá je i myšlenka, že mnoho sportovců je součástí armádních klubů. Není to vlastně už tak trochu spíš militariáda?
Co (ne)říká olympijská charta?
Hlavním argumentem k vyloučení ruských sportovců byl jakýsi „údajný rozpor“ s Olympijskou chartou, ovšem spíše je v rozporu s ní tento rozpor. Nebo ne? No, sami posuďte následující citaci.
Olympismus dbá na politickou nezávislost a neřídí se žádnou politickou ideologií. Odmítá každou diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnosti nebo společenského původu, majetku či původu. Je vázán jen povinností usilovat o mírovou společnost a respektem k univerzálním etickým hodnotám a lidské důstojnosti ve smyslu svých prvních dvou principů.
Tento text pochází přímo z již zmiňované Olympijské charty a zdálo by se, že zkrátka jakékoliv vyřazení sportovce na základě národnosti je aktem diskriminace a tím pádem v rozporu se zásadami olympijských her. Jenomže s tou je i válka mezi Ruskem a Ukrajinou, což je zaznamenáno hned v následující větě.
Teoreticky by správným postupem bylo uzavření (minimálně) dočasného příměří po dobu trvání olympijských her a zapomenutí na veškeré politické záležitosti. Jenomže to se reálně neděje a nedělo se to v historii nikdy. Za druhé světové války raději než boje zrušili rovnou celé olympijské hry. Po jejich obnovení se však už nikdo válkami nezabýval až do roku 2024, kdy MOV přišel s „vynikajícím“ nápadem najít skulinku mezi řádky a vyloučit Ruskou federaci.
Ještě víc mi ale hlava nebere, proč zároveň s Ruskem bylo nuceno OH opustit i Bělorusko. Jasně, že lze argumentovat tím, že se taky účastní tzv. „Speciální vojenské operace“ a Rusko podporuje, uvědomme si ale, že není jediné. V takovémto případě by bylo třeba okamžitě vyloučit i Severní Koreu, i přes to, že se její sportovci letos nekvalifikovali a Čínu, protože je hlavním obchodním partnerem Ruska.
Číňané ale soutěží dál a nikdo se na řadu běžných kontroverzních otázek neptá. Stejně tak se málokdo ptá na to, co dělají na startu Izraelci. Nebo hůř – co v Miláně pohledávají sportovci z USA? Donald Trump vyhrožuje Grónsku, útočí na Venezuelu a Írán a jeho občané si závodí, jako by se nechumelilo.
Mnichovský masakr
Když už tu zmiňuji Izrael, bylo by fér trochu zabrousit do historie a připomenout si doby, kdy byly „mírové“ olympijské hry zneužity k otevřenému vyhlášení války. Stalo se tak v roce 1972 v Mnichově. Tehdy se podařilo ozbrojené skupině palestinských teroristů vniknout do olympijské vesnice a následně unést a zavraždit 11 izraelských sportovců.
Mezitím, co je drželi jako rukojmí a požadovali výměnou za jejich propuštění osvobození 234 palestinských vězňů, se nadále soutěžilo. Průběh olympijských her byl zastaven až 12 hodin po zabití prvního sportovce díky nátlaku veřejnosti.
Jako odvedu Izrael následně zahájil bombardování Libanonu a Sýrie, protože tam údajně měla teroristická skupina základny. Tato událost se stala odstrašujícím případem v dějinách, kdy se olympijská myšlenka rozplynula na prach. I přes to však (tedy alespoň se mi to nepodařilo dohledat) nebyl žádný stát z účasti na OH vyloučen.
Sportovci a armáda
K čemu však v historii docházelo, byla diskvalifikace jednotlivých sportovců. Například letos byl vyloučen jistý Ukrajinec, co si na helmu nalepil fotky sportovců zabitých Ruskem. A samozřejmě, že to vyvolalo pozdvižení. Někteří lidé zkrátka nechápou, že pravidla o zákazu politických projevů platí pro všechny stejně. A Ukrajinci nemají právo na výjimky.
Otázkou ale je, co všechno je vlastně politický projev. Není kontroverzní i samotný fakt, že mnoho sportovních klubů je vlastněno armádou a tím pádem mezi sebou soupeří vojáci. Na mírových olympijských hrách? Není to trochu paradox? Není to vlastně proti pravidlům Olympijské charty? Vždyť podle Pierra de Coubertina, autora hlavní olympijské myšlenky, by měl být sportovec ideální pacifista?
No jo, jenomže v takovémto případě by byly diskvalifikovány všechny naše hvězdy z Dukly, jmenovitě Zátopek, Železný, Špotáková, Neumannová a dokonce i Ester Ledecká a Eva Adamczyková.
Řešením je neřešit
Musím uznat, že letošní Zimní olympijské hry v Miláně a Cortině jsou mnohem méně politické, než ty letní v Paříži. Výklad olympijské myšlenky ale budí rozpaky neustále, minimálně od té doby, co se jich nesmí účastnit země mající v názvu slovo „Rusko.“ Dokonce se najdou tací experti, co by nejradši olympiádu zrušili, protože vyprodukuje moc uhlíku a na výstavbě vesnic se podílela firma, co má taky na triku moc emisí. Historických i současných kontroverzí nacházíme nespočet.
Řešením ale není rušit olympiádu nebo z ní kohokoliv vyhazovat a dohadovat se o významu slov v Olympijské chartě, kterou si každý stejně vykládá po svém, jak se mu to zrovna hodí. Jedno je totiž nezcizitelné – a to fakt, že pět kruhů symbolizuje spojení pěti kontinentů v barvách všech národů světa. Olympijské hry nikdy nebyly zárukou světového míru, ale pouze jeho symbolem. Historicky se vyjma událostí jako byl Mnichovský masakr staly paradoxem k válčícímu světu. Zatímco vlády válčily, národy se spojily a věřily, že sport má lid sjednocovat. Nikoho totiž nikdy nenapadlo, přisuzovat sportovcům vinu za politiku jejich vlády, ale naopak šlo o to svět na chvíli od politiky oprostit. A to znamenalo, alespoň dle zdravého rozumu, olympiádu pro všechny bez výčitek, povyšování se a obviňování (tím pádem i bez fotek na helmě).
Jenomže dnes bohužel žijeme ve světě, který se řídí heslem „všechno je politika.“
