Článek
Rozmohl se nám tu takový nešvar, a to představa, že když je někdo úspěšný, musí být úspěšný pořád. Pro sportovce to platí mnohonásobně, obzvláště za přítomnosti prezidenta republiky. Pseudofanoušci a novináři, kteří na olympijském svahu nikdy nestáli, by si ale měli uvědomit, že sport není jen o výhrách a žádný olympionik nemá povinnost se omlouvat za to, že náhodou nezískal medaili.
Ledecká versus Maděrová
Ester Ledecká se v roce 2018 zapsala do dějin jako šampionka, když získala rovnou dvě zlaté olympijské medaile z různých disciplín. V roce 2022 pak opět vyhrála paralelní obří slalom a letos se tak mohla stát trojnásobnou zlatou olympijskou medailistkou. Jenomže ji vyřadila Rakušanka Payer. O šest setin sekundy. Zlato si tak nakonec přeci jen odnesla Češka, a to Zuzana Maděrová. A začal obrovský lynčo-gratulovací humbuk.
Česká média takřka okamžitě zaplavily titulky jako „Olympijský šok. Zuzana Maděrová vybojovala senzační zlato, Ledecká bez medaile.“ Konkrétně toto třeba napsal deník.cz. Podobných článků ale bylo mnoho. V textech pak najdete fráze jako „snowboardová královna skončila bez medaile“ a opěvování „vycházející hvězdy“ Zuzany Maděrové. Teď mě neberte špatně, já to vítězství české rodačce neskutečně přeju. Jen se mi nelíbí to šílené porovnávání s Ledeckou, které mně osobně zavání výsměchem a předhazováním. Skoro, jakoby novináři mezi řádky říkali: „Hele, Ester, seš nula, Zuzka tě rozmetala. Proč nemůžeš být jako ona?!“
Ledecká pak sama přiznala, že pociťovala obrovský tlak ze strany fanoušků, a hlavně médií. A není divu, sotva dojela do cíle, hned se na ni slétli všemožní žurnalističtí supi a doslova požadovali vysvětlení, jak je možné, že neveze zlato. Sportovkyně se tak již několik dní omlouvá, že zklamala. Dokonce se omlouvala i prezidentu Petru Pavlovi. Přitom k tomu neměla jediný důvod.
Zlatá horečka mistrů světa v gaučingu
Zaprvé, prezident by měl v momentální době řešit úplně jiné věci, než „hlídat“ olympiádu a vytvářet tím tak (byť ne záměrně) na sportovce tlak. I taková nevinná věta o tom, že by „bylo krásné mít deset medailí,“ je pro sportovce stresorem největšího kalibru. A zadruhé se zde nabízí elementární otázka: „Proč to ti sportovci vůbec dělají?“ Pro medaile? Pro fanoušky? Pro prezidenta? Anebo pro to, že je to jejich vášeň? Přesně tohle si říkám i v případě Metoděje Jílka, který ve svých devatenácti letech na své první olympiádě získal stříbro a namísto pokory prohlásil: „Šel jsem do závodu s tím, že chci útočit na zlato a byl jsem tak nastavený. Po (projetí) cíle jsem proto byl lehce zklamaný.“
Není nic horšího, než když někdo něco dělá rád a dělá to dobře, a pak se z toho po dosažení určitého úspěchu stane rutina, která slouží jen k naplnění cizích očekávání. A co hůř – očekávání někoho, kdo, jak jsem již říkala, v životě na olympiádě nesoutěžil. My Češi jsme totiž experti na všechno a vždy víme, jak co dělat nejlíp, i když jsme to nikdy v životě nedělali. Takže takový běžný Vensa z Horní Dolní, mistr světa v gaučingu, má zaručeně nejlepší recept na získávání zlatých medailí v závodu na prkně a tím pádem i právo se skrze všemožná diskuzní fóra pořádně opřít do Ledecké.
Omyl Venso, takže klidni hormon. Stejně jako všichni novináři, co si posledních pár let pletou seriózní zpravodajství s bulvárem. Na závěr bych ráda řekla, že Ester Ledecká si rozhodně zaslouží obdiv, ať už dojede do cíle na jakémkoliv místě. Vždyť je zatím jedinou ženou v historii, která získala na jedné olympiádě dvě zlata ve dvou různých sportech. To ale neznamená, že musí vítězit pořád a že když náhodou medaili nezíská, je to konec světa. Úkolem fanoušků je být sportovcům podporou. Ne na ně vyvíjet tlak a nutit je plnit očekávání. Právě tady se láme hranice mezi fanouškem a hejtrem. Většina lidí si neuvědomuje, kolik úsilí museli sportovci vložit do toho, aby mohli startovat na olympiádě. Jsou to hodiny a hodiny tréninku, které my za televizními obrazovkami nevidíme. Sport, ale vlastně jakákoliv tvůrčí činnost, není primárně o úspěších, ale o obrovské vnitřní disciplíně, nadšení a snaze dát do toho všechno. Proto všichni sportovci mají můj respekt, ať už skončí první nebo poslední.
