Článek
Mnoho lidí už asi slyšelo o virálním hitu kapely The Velvet Sundown. Tito borci mají momentálně na Spotify 1,5 milionu aktivních posluchačů a ti, co sami sebe nazývají žurnalisty, bez přímých důkazů začali šířit, že se jedná o neexistující AI kapelu. Naštěstí či bohužel, tento hoax se následně potvrdil. V popise profilu na největší streamovací platformě nalezneme, že se jedná o „syntetický projekt, který je tvořen lidmi za pomocí umělé inteligence.“ Co přesně je tím myšleno se zřejmě nedozvíme.
Problém není AI, ale neporozumění umění
Přiznání kapely samozřejmě zvedlo vlnu nevole, dalo by se říci až paniky. „Umělá inteligence vezme umělcům práci!“ křičí lidé, kteří ovšem nerozumí ani AI ani umění. Stejně, jako dnes technika, byly kdysi napadány knihy. A jakmile přišel „věk počítačů,“ okamžitě se staly jakousi konzervativní modlou, a to dost často mezi lidmi, kteří nečtou. Odpor k technice je součástí celkového odporu k pokroku, který však není nic víc, než „intelektuální“ maska, pod níž se někdo snaží skrýt vlastní nezájem a neschopnost.
Pokud je vaše práce nahraditelná umělou inteligencí, pak to není tvůrčí práce, ale otrokaření. A je dobře, že skončí. Stejně, jako když kdysi přišel parní stroj, nezbyde dotčeným pracovníkům nic jiného, než se zkrátka přeškolit a zaučit na nové technologie. Umělci nicméně do této kategorie nepatří. Tedy alespoň ne ti dobří.
Zkusme se zamyslet – proč vlastně lidé chodí do galerií? Proč poslouchají Mozarta? Nebo naopak The Velvet Sundown? Jeden umělec mi kdysi řekl, že umění není o tom, jak to vypadá (nebo zní), ale o tom, co vyjadřuje. Emoce, myšlenky, příběhy, které stály za vznikem daného obrazu, skladby nebo architektury. Např. píseň Lady in Black od rockové skupiny Uriah Heep z roku 1971 je tvořena pouze dvěma akordy. Milovník klasické hudby by možná řekl, že je to brak. A možná (v porovnání s Beethovenem) by měl pravdu, přesto ale britský rocker Ken Hensley oslovil miliony lidí a jeho balada o ženě v černých šatech získala nespočet různojazyčných coververzí. Proč? Nejspíš proto, že posluchači rezonuje. Je hlasem pacifismu, vyvolá husí kůži, melancholii a stačí ji slyšet jednou a nedokážete ji dostat z hlavy.
Otázka zní: Změní to nějak příchod AI? Já myslím, že ne. I za sto let si lidi budou Lady in Black pouštět jako nedílnou součást sedmdesátkové subkultury. Stejně, jako dodnes obdivujeme Monu Lisu. A to i přesto, že ji AI a různí meme nadšenci, či umělci přetvořili do milionů zpracování. Skutečná Mona Lisa od Da Vinciho byla, je a bude historicky prostě jen jedna.
Když se z kreativity stane „produkt“
Dalo by se říci, že technika naopak umění zpřístupnila. A taky z něj, ovšem primárně díky kapitalismu, učinila produkt. Když lidé kupovali LP a CD nosiče, často přemýšleli, do čeho investují a hit se nestával hitem jen tak. Dnes, díky tomu, že si každý může takřka zdarma pustit jakoukoliv skladbu, se myšlenka začala vytrácet a životní cyklus písně je často kratší, než měsíc. Konkurence je obrovská a autoři, co si díky algoritmům moc nevydělají, mají potřebu zoufale produkovat na zakázku.
Každý si dnes může stáhnout program, za pomocí nějž tvoří elektronickou hudbu, aniž by uměl noty. Komprimuje z nudy, nemá básnický talent a tak přidá nesmyslný text o drogách, počtu lajků na sítích, vystavování nahých těl na OnlyFans nebo něco rychle sesmolí o tom, že ho opustila holka – to je totiž nestárnoucí téma, kterým nic nezkazí. Pak už nezáleží na kvalitě, ale dobré propagaci, která je dost často tvořena právě skandály a nesmyslnými videi na TikToku, která algoritmu chutnají.
Jaký je rozdíl mezi takovým „uměním“ a produkcí umělé inteligence? Dovolím si říci, že takřka žádný. Vlastně je dost možné, že sám onen pseudoumělec používá ChatGPT, aby vygeneroval text. Umění, co nemá hodnotu, není umění a jeho producent je nahraditelný, stejně jako člověk, co překládá zboží na dopravním posuvníku.
Spotify jako sociální síť
V případě, že lidé tedy konzumují hudbu tak, jako obsah na sociální síti, tedy pouze za účelem „aby něco hrálo,“ absolutně je nezajímá, kdo ji stvořil. Což Spotify dobře ví a pěkně z toho těží. Švédská korporace, která naprosto změnila svět hudby, respektive hudebního trhu, má problémy s etikou dlouhodobě.
V minulosti byla silně kritizována za odbývání autorů, kteří si za jedno přehrání vydělali maximálně 0,003 USD (cca 0,06 Kč), což pro představu znamená, že pokud by CD nosič stál 20 USD, vydělal by si autor stejnou částku cca 6 666 poslechy. Nyní si můžete začít hrát s daty a analyzovat, jak moc se „vyplatí“ být umělec. Navíc, firma Spotify, jejíž čistý zisk přesáhl v roce 2024 miliardu Eur, rozhodla, že umělcům pod 1 000 streamů nezaplatí nic. Zřejmě ale ani to nestačilo, takže zničehonic začaly playlisty plnit podivné stejně znějící skladby od náhodných úplně neznámých autorů. A nejen, že tato díla byla geniálními plagiáty, ale dokonce vycházela i pod jmény mrtvých zpěváků, jako např. Guy Clark, který oficiálně zemřel v roce 2016. Díky AI ale vstal z mrtvých a publikoval skladbu „Happened To You,“ již streamovací platforma označila za jakýsi „syntax error.“
Co nám tedy ukázali kluci z The Velvet Sundown?
Netvrdím, že za The Velvet Sundown stojí přímo Spotify. Dokud oni živí autoři sami sebe neodhalí, můžeme pouze spekulovat, za jakých okolností projekt vznikl. Přiznejme si ale, že je to naprosto geniální sociální experiment, protože to, co stojí za jeho úspěchem, je právě onen paradox, že ač se jedná o AI, má větší umělecký charakter, než mnoho lidských rádoby umělců.
Skupina inspirovaná 60s a 70s hippie hudbou našla díru na trhu. Čím dál více mladých lidí projevuje obdiv k ikonickým subkulturám minulého století a pacifisticky laděné texty jsou v dnešní době více než aktuální. Takže proč by si někdo, kdo poslouchá Johna Lennona nebo Patti Smith nepustil The Velvet Sundown? Málokteré lidské ucho pozná, že ten, kdo vyzývá k projevu odporu vůči válce, je ve skutečnosti robot.
Zní to směšně, ale je to tak. A proto musí zafungovat mozek a cit pro etiku. Ada Lovelace kdysi dávno snila o tom, že jednou budou stroje malovat obrazy a skládat hudbu. Tak proč je nenechat, když jim to jde, že? Ve světě, kde kvantita mnohonásobně vítězí nad kvalitou, je to naprosto očekávatelný jev a pokud (samozvaným) umělcům vadí, měli by se namísto technologie stavět proti degradaci umění, a tím pádem bojkotovat korporace, které za ní stojí. Což už mnoho skutečných tvůrců dělá, protože ví, že umění není práce, ale vyšší cíl. Stejně tak to pravděpodobně vidí i jejich posluchači.
Je obecně známo, že mnoho „hudebních skupin“ vzniklo tak, že marketingový manažer nabral náhodné lidi, řekl jim, jak mají vypadat, tvářit se, tancovat a pak s nimi nahrál na objednávku složené skladby, načež všichni vydělávali na prodeji desek a organizaci koncertů. A toto jsou právě ti lidé, kterým AI nyní sebrala práci. Uriah Heep nebo Abba se ovšem bát nemusí.
Zdroje:
