Článek
Já píšu texty pro Sanitku splněných snů. A občas s ní i jedu. Ne kvůli fotkám. Kvůli těm, kteří už moc času nemají, ale pořád ještě mají svůj malý velký sen, jedno přání. Vidět hory. Zahradu. Vnučku. Slyšet ticho v lese, kde dřív houbařili. Nebo jen dojet domů. Poklonit se u hrobu rodičů. Naposled.
A tenhle muž řekl:
„Nevím, proč jim přispívat, jestli by můj příspěvek na tuhle aktivitu šel na opravdu potřebné, vždyť tihle mají své rodiny !
Ta okna budou v kośtele mnoho let, to je mnohem lepsi!”
Řekl to do očí mně – člověku, který tam stál, držel ruku, podpíral záda, a po cestě domů nesl i příběh. Často ten úplně poslední… mnohý z klientu Sanitky splněných snů čekal jen na svůj poslední sen, aby mohl usnout navždy.
Ano, On má plné právo na využití svých peněz podle svého. Ale nesouhlasím s jeho odůvodněním a podáním. Říká, že si, jako mnozí, které zná, kupuje dobročinností „odpustky“. Nakonec, ať je důvod jakýkoli, pokud přinese něco dobrého …
Ano, má plné právo na využití svých peněz podle svého. Pak ale stačí říct (nebo neříct) „přispěju jinam“, proč zpochybňovat poslední sny … většina z nich je neskutečně dojemná a pro ostatní skoro směšná ve své prostotě. A právě v ní je ta opravdová síla. O tom je skutečně život.
Těžko se mi pak dýchá. Ne z bolesti. Z toho, že někdo, kdo tvrdí, že mě zná, zpochybní to, co dělám srdcem.
Ale víte co? Když vyměníš blízkost za jmenovku na chladném skle…
A my ostatní – ti, co drží volant, ruce i dech – zatím tiše dál plníme sny.
Bez jmenovky. Ale se jménem toho, komu to pomůže.
A to mi stačí.
