Článek
Já sama jsem nikdy běhat neuměla. Školní běh byl utrpení a všichni ti učitelé, co tvrdili „běhej hodně, dech naskočí sám“, se mýlili. Nenaskočil. Zato mi spolehlivě vyskočil, i s velkým poprsím a těžkou základnou, která běhání nijak neulehčuje. A okolní komentáře na školním hřišti? Demotivace místo povzbuzení.
Dalších dvacet let jsem měla rotvajlery. Ti byli naladění na moje tempo – těžká váha, rozvážná chůze, žádné sprinty. Takže když jsem si po letech pořídila mladinkého psa z útulku, rovnou jsem skončila u psí verze Forresta Gumpa. Kapesní ovčák. ADHD turbo motor v chlupaté verzi na hopsinkách.
Takže běhám i já. Ne že bych se proměnila v kondičního běžce, spíš indiánský běh – kousek sprint, kousek chůze, kousek funění. Ale chytré hodinky poslušně hlásí minuty intenzivního pohybu a já zírám, že se to fakt počítá.
Naše ranní trasa má pevný scénář:
- startovní výstřel je vždycky u branky, nejlépe do kopce,
- následně sprint 400 metrů,
- pak nárazová brzda a čtení psích novin na patníku.
V tu chvíli se ozve z kotce duo vlčáků – hysterické štěkání – a muj pejsek letí k plotu: „Já jsem venku, heč!“ Samozřejmě se předvádí.
Další úsek? Korytem vádí. Já se jen modlím, aby mě netáhl přes kameny. Nedávno tu po deštích tekla voda. Čekala bych, že pes se nadšeně vrhne do bystřiny. Ale kdepak. Brzda tak prudká, že jsem udělala parakotoul rovnou přes něj – a to přímo do té vody.
Předposlední část: pole. „Hele, zajíc!“ a já visím na vodítku jako hadrová panenka.
Poslední úsek: podél hlavní silnice, kde se zoufale snažím přeřadit psa na vycházkový režim. Marně.
A aby toho nebylo málo – zjistila jsem, že naše ranní show sleduje celé okolí. Manželé s pitbuly a kočárkem si kontrolují polohu, abychom se vyhnuli. Starousedlík nás starostlivě hodnotí: „Dneska jste nějak pomalejší!“ A parta zedníků od vedlejšího baráku nás dokonce povzbuzuje a má o nás obavy, když máme s naší procházkou zpoždění.
Tak dobře. Běž, Bárny, běž!
