Článek
Jsou akce, ze kterých si člověk přiveze diplom. Jsou akce, ze kterých si přiveze kocovinu.
A pak je Rallye Rejvíz… z té si přivezete historky, které by scenárista vyškrtl jako přehnané.
Prezident republiky v podzemních katakombách. Hořící sanitka. Lékař bojující za právo používat slovo „prdelka“ v krizové medicíně.
A nečekané zjištění, že jednou z nejpřitažlivějších lidských vlastností není krása, síla ani cena a značka hodinek. Ale kompetence, správní lidé na správných místech a ve správný čas… Ne nutně v tomto pořadí.
- Pro nezasvěcené: Rallye Rejvíz je mezinárodní soutěž zdravotnických záchranářů, lékařů, hasičů, policistů, vojáků a dalších lidí, kteří mají jednu společnou vlastnost. Když se něco pokazí, běží k tomu. Zatímco většina populace běží opačným směrem.
Na jednom místě se tak potkají desítky profesionálů z různých zemí. Posádky sanitek, letečtí záchranáři, vojenští medici, instruktoři speciálních jednotek, policisté, hasiči, rozhodčí, figuranti i lidé, kteří podobné akce drží v chodu.
A letos i prezident republiky.
- Kdyby tam někdo náhle zkolaboval, měl by během několika sekund kolem sebe víc odborníků než leckterá nemocnice během běžné služby.
Přijeli jsme na záložním voze. Stejně jako řada dalších posádek. Někde mezi roky výroby 2010 a 2012. Byla to vlastně krásná metafora českého zdravotnictví. Na jedné straně špičkoví lidé. Na druhé straně technika, která už dávno začala pokukovat po důchodu.
Během soutěže dokonce jedné posádce zahořela sanitka…. A náš řidič ji šel opravovat. Protože přesně takhle tenhle svět funguje. Nejdřív zachraňujeme pacienty. Pak auta. Pak teprve sebe.
Jedna ze soutěžních disciplín zahrnovala práci s monitorem v reálném čase a se skutečnými údaji. Lékař neviděl na displej. Překážel mu kolega. Normální člověk by řekl: „Uhni.“ Normální záchranář by zvolil výraz podstatně méně publikovatelný.
Jenže: za vulgarity se strhávají body. A tak se pan doktor pokusil o kultivovaný kompromis: „Posuň si prdelku, prosím.“
Nastalo ticho. Takové to ticho, které vzniká ve chvíli, kdy všichni slyšeli totéž, ale nikdo si není jistý, jestli se to opravdu stalo. Následovala odborná debata, zda právě nevyznal kolegovi lásku.
„Debilové,“ bránil se zoufale. „Jen jsem se snažil být slušnej!“
Profesionální přístup samozřejmě zachován, smáli jsme se tomu ještě další dva dny.
Přiznávám ještě jednu věc. Celý víkend jsem prováděla velmi důkladný terénní výzkum a asi ne, jenom já (co, holky?). Především mezi armádou, policií a speciálními jednotkami. Samozřejmě čistě z profesních důvodů.
Člověk si musí rozšiřovat obzory…
Zvlášť když kolem něj procházejí instruktoři zásahovek, velitelé týmů, vojenští piloti nebo lidé, kteří vypadají, že by zvládli rozebrat útočnou pušku, sestavit motor a zachránit vám život, aniž by přitom zvedli hlas.
Bylo na co koukat….
Jenže nakonec mě nezaujaly svaly. Ani uniformy. Ani tetování. Zaujala mě kompetentnost.
Kolem záchranářů bývá hluk. Směje se. Nadává. Diskutuje. Řeší. Probírá. Křičí, organizovaný chaos…
Kolem některých vojáků a příslušníků speciálních jednotek bývá naopak zvláštní klid. Ne ten teatrální filmový klid. Skutečný. Nemají potřebu vysvětlovat, jak jsou dobří. Nemají potřebu být středem pozornosti. Prostě fungují.
Přesně z téhle energie kdysi vznikl Falco, jako literární archetyp… Ne z obličeje. Ne z uniformy. Ne z romantické představy drsného hrdiny. Ale z té zvláštní schopnosti stát uprostřed chaosu a nevypadat, že je to chaos.
A pak přišla věc, která mě zasáhla nejvíc. Ne prezident. Ne zásahovka. Ne chlapy s charismatem a přirozenou autoritou.
Cestou domů jsme potkali Sanitku splněných snů. …a najednou se mi spojily dva světy.
- Na jedné straně lidé, kteří bojují o každý tep, každý nádech a každou minutu navíc.
- Na druhé straně lidé, kteří pomáhají splnit poslední přání těm, kterým už čas utíká mezi prsty.
Najednou mi došlo, že jeden bez druhého vlastně nedává smysl.
Protože zachraňovat život je důležité.
Ale nezapomenout, proč ho zachraňujeme, je možná ještě důležitější.
Domů jsme odjížděli se žlutými balónky v sanitce. Po krupicové kaši, kterou jsem nejedla snad deset let. Po několika dnech smíchu. Po několika dnech mezi lidmi, kterým bylo úplně jedno, kdo kolik vydělává, v jakém jezdí autě nebo jestli koupil o dvě deci vína víc než ostatní.
Řešily se jiné věci. Monitory. Nosítka. Ventilátory. Vybavení. Auta. Pacienti. Funkčnost. To, co skutečně funguje, když se něco pokazí… a také až dětinská radost, že jsme nemuseli napsat jedinou zprávu o pacientovi a nemuseli je předávat v nemocnici…
Možná právě proto byl ten víkend tak dobrý… mezi lidmi, kterým bylo jedno, jaké máte hodinky, titul nebo vizitku. Důležité bylo něco úplně jiného. Jestli byste vedle sebe obstáli ve chvíli, kdy půjde do tuhého. Jestli by ten druhý udělal svou práci. A jestli byste mu v kritické chvíli věřili.
V našem světě totiž není větší kompliment. A není ani větší forma důvěry.
PS: Prezident si nakonec prošel katakomby, letadlo v řece, střelce i sebevraha. Myslím, že si to užil. Doktorovi jsme nakonec odpustili tu „prdelku“. Ale jen těsně.
A krupicová kaše? Ta byla překvapivě výborná.
