Článek
Cestování mám ráda. Moře, tržiště, přístavy, dobré jídlo i ulice, které vedou zásadně do kopce. Dokonce jsem si oblíbila i schody k hotelu, protože když už někde jsou, musí se přece vyjít.
Autobus? Kozo, neblbni.
Jen některá letiště zřejmě odmítají přijmout skutečnost, že bych někdy mohla odletět domů.
Tentokrát jsem dorazila vzorně. Kufr odevzdaný, bezpečnostní kontrola za mnou, cestovní uniforma nasazená: mikina, čelenka, sluchátka a výraz člověka, který už něco podobného zažil a nechce o tom mluvit bez přítomnosti právníka.
Odlet měl být v 10:10.
V 11:11 stále svítil na tabuli odlet v 10:10.
To je zvláštní moment. Hodinky tvrdí, že budoucnost už dávno nastala, zatímco letištní tabule dál spokojeně žije v minulosti.
Letadlo je údajně ve vzduchu. Jen nikdo přesně neví, kde je, kdy přiletí a zda je vůbec naše. Člověk začne pochybovat o základních fyzikálních zákonech. Možná letadlo existuje pouze jako teoretický koncept. Něco jako spokojený cestující aerolinky.
Informace - žádné. Omluva - žádná. Vysvětlení - žádné.
Zato pohybu jsme měli dost.
Nejdřív jsme čekali u gate 71. Potom nás přestěhovali ke gate 52. A nakonec ke gate 45.
Letiště nám tedy místo letu nabídlo pěší poznávací zájezd po terminálu. Bez průvodce, bez občerstvení a s příručními zavazadly.
Koza poslušně migrovala s ostatním stádem od jedné brány ke druhé a začínala mít podezření, že cílem není dopravit nás domů, ale postupně nás unavit natolik, abychom na cestu dobrovolně rezignovali.
Gate 71… Gate 52… Gate 45…
Pokud by změny pokračovaly stejným směrem, kolem večera bychom se mohli dopracovat ke gate 1 a následně pěšky opustit letiště hlavním vchodem.
Dav cestujících postupně přecházel od mírného zájmu přes podráždění až ke kolektivnímu smíření. Babylon v přímém přenosu: každý se jiným jazykem snažil zjistit, kde se letadlo nachází a kdy konečně přiletí.
Jediná konkrétní informace nakonec přišla z našich vlastních telefonů: letadlo nabralo přes dvě hodiny zpoždění už na předchozím letu.
Někteří lidé kontrolovali obrazovku každých třicet sekund, protože věřili, že ji silou pohledu přinutí změnit čas. Jiní si sedli na kufry a přijali letiště jako svůj nový domov.
Já už se v něm orientuji skoro jako ve vlastních botách. Vím, kde jsou toalety, zásuvky, automaty i nejlepší místa k sezení. Vím, kde lze koupit předraženou vodu a kde se dá několik hodin důstojně předstírat, že člověk nikam nepospíchá.
Kdyby mě tu nechali ještě dvakrát, mohu začít provádět české zájezdy.
„Vlevo vidíte bezpečnostní kontrolu. Vpravo gate, odkud pravděpodobně neodletíte. A před námi se nachází vzácný zaměstnanec aerolinky. Prosíme, nekrmit a nepokládat mu otázky. Stejně nic neví.“
Nejhorší není samotné zpoždění. Dvě hodiny člověk přežije. Záchranář přežije ledacos, zvlášť když má kávu, vodu a telefon.
Nejhorší je to informační vakuum.
Stačila by jedna normální věta:
Letadlo přiletí přibližně tehdy a tehdy. Zpoždění vzniklo z tohoto důvodu. Omlouváme se.
Místo toho dostanete ticho. Tabuli, která ještě v 11:11 optimisticky tvrdí, že odletíte v 10:10, a pravidelnou změnu gate, aby vám při čekání nezakrněly dolní končetiny.
To už není informace. To je historický záznam kombinovaný s letištním orientačním během.
Cizina mě přitom zjevně miluje. Vždycky mě přivítá sluncem, mořem a jídlem. A potom mě při odletu chytí za kotník a řekne:
„Ještě ne, kapara. Ještě si chvíli posedíš. Ale nejdřív se projdeš.“
A tak sedím. Potřetí lapená na letišti. V čelence, s kufrem a klidem člověka, kterému už letištní chaos nemá co nového nabídnout.
Letadlo je někde ve vzduchu. Odlet je stále v 10:10. Gate je momentálně 45. Hodiny jdou dál.
A Koza čeká. Zatím…
P. S.: Zase nás posílají ke gate 71. Letištní okruh se uzavřel. Koza je zpátky na startu.
