Článek
Existují věci, které člověk neplánuje. Třeba že si koupí letenku do Izraele. Nebo že zjistí, že přesně v době jeho pobytu koncertuje v Tel Avivu Idan Amedi.
A pak existují věci, které už zavánějí provokací osudu.
Například když zjistíte, že koncert je 7. září, vy přiletíte 6. září a právě se otevřel prodej dalších termínů.
V takové chvíli není o čem přemýšlet. Koza jde na Idana!
První problém: hebrejština
Klikla jsem na odkaz. Web byl samozřejmě hebrejsky. Angličtina?
Ne. Proč taky. Jsme v Izraeli. Cizinec, který si chce koupit lístek, se evidentně předem naučí hebrejsky. Případně zemře při pokusu.
Naštěstí máme AI.
Začala tedy operace, která připomínala spojení nákupu vstupenky, přijímacích zkoušek z hebrejštiny a pyrotechnického zásahu.
„Co je tohle?“
— Jméno.
Vyplnit.
„A tohle?“
— Příjmení. Vyplnit.
„Tohle kolečko?“
— Marketing. Nech být.
„A druhé?“
— Souhlas s podmínkami. Zaškrtni.
Výborně. Postupujeme.
Mezitím ovšem vstupenky mizely rychlostí, při které by se slušelo spustit sirénu.
A pak jsem ji uviděla Řada 1. Sedadlo 49.
Cena 299 šekelů.
První řada. Před pódiem. Idan Amedi.
Tady už Koza přestala přemýšlet. Klik. Místo v košíku. Jméno vyplněné. Telefon vyplněný. E-mail vyplněný. Datum narození vyplněné. Souhlasy odkliknuté.
A pak jsem zmáčkla modré tlačítko.
A web mě vyhodil. Ne k pokladně.
Prostě ven.
Když jsem se vrátila, bylo vyprodáno. Úplně. Zůstala dvě místa pro invalidy.
Seděla jsem s telefonem v ruce a přemýšlela, zda se moje prodělaná mrtvice počítá dostatečně, ale svědomí zvítězilo. NE! Tohle opravdu ne.
Druhý útok
Pak se ale začala některá místa vracet. Někomu zřejmě vypršel košík. Modré tečky!
PAL!
Tentokrát žádné dlouhé přemýšlení. Místo. Další….formulař… údaje. Souhlas. Platba.
A dostala jsem se dál než poprvé.
Apple Pay.
Výborně. Kartu mám. Peníze mám. Apple Pay mám. Letenku do Izraele mám. Dokonce už mám i adaptér do izraelské zásuvky, což považuji za poměrně vysoký stupeň připravenosti.
Jenže platební brána chtěla ještě jednu maličkost.
תעודת זהות
Teudat Zehut.
Izraelské identifikační číslo. Povinné pole.
A tady se ukázalo, že celý můj plán má jednu zásadní konstrukční chybu:
Nejsem Izraelec.
Zkusila jsem jiný způsob platby. Karta. Číslo karty. Platnost. CVV.
A samozřejmě: Teudat Zehut. Povinné.
Takže situace byla následující:
Mám místo. Mám peníze. Mám platební kartu. Mám Apple Pay. Mám český pas. Mám letenku do Tel Avivu.
Jsem ochotná zaplatit požadovaných 299 šekelů.
Ale izraelský platební systém se na mě podíval a pravil:
„A ty jsi kdo, habibi?“
Importované kozy na koncert nesmí
Musím uznat, že je na tom něco nádherně absurdního. Nezastavila mě válka. Nezastavila mě cesta do Izraele. Nezastavila mě hebrejština. Nezastavil mě ani fakt, že se koncert během několika minut prakticky vyprodal.
Zastavilo mě políčko ve formuláři.
Povinné izraelské ID.
Člověk by skoro získal dojem, že zahraniční návštěvníci v Tel Avivu nejsou podporovaná funkce.
Turista? Ano.
Hotel? Samozřejmě.
Restaurace? Vítejte.
Koncert Idana Amediho? Teudat Zehut, kapara.
Takže momentální stav operace je:
Letenka do Izraele – mám.
Hotel – mám.
Termín koncertu během pobytu – mám.
Peníze – mám.
Chuť – obrovskou.
Vstupenka – nemám.
Protože jsem zřejmě importovaná Koza bez izraelského výrobního čísla.
Ale ještě není konec. Místa se vracejí. Lidé nedokončují objednávky. Košíky expirují. A Koza už mezitím absolvovala kompletní rychlokurz izraelského ticketingu.
Příště už žádné překládání. Žádné zkoumání tlačítek. Žádné „co znamená tohle kolečko?“
Teď už znám trasu. Vybrat. Kliknout. Údaj…. zprava doleva. Souhlas. Platba.
A někde mezi Prahou a Tel Avivem ještě musím vyřešit jediný drobný technický problém:
Jak přesvědčit izraelský počítač, že existuju.
Protože jestli se znovu objeví první řada, nebude to už nákup vstupenky.
To bude Fauda.
