Jak jsem si psala se „zpěvákem“. A proč z toho nakonec vznikl sociologický experiment

Začalo to úplně nevinně.

Na Messenger přišla soukromá zpráva od profilu vydávajícího se za známého izraelského zpěváka. Jako člověk, který má rád Izrael, hebrejštinu a jeho hudbu, jsem odpověděla. Ne proto, že bych čekala romantiku. Spíš mě zajímalo, co z toho bude.

A velmi rychle jsem si uvědomila jednu věc. Nejsem v tom jako fanoušek. Jsem v tom jako pozorovatel. A to je obrovská výhoda. Protože potom je možné se dívat zvenčí na celé postup.

Nejdřív přišly dlouhé zprávy. O důvěře. O osudu. O tom, jak hudba spojuje lidi. O tom, jak si váží mé práce. O tom, jak jsem výjimečný člověk. Zní to krásně.

Jenže postupně jsem si začala všímat zvláštní věci. Na konkrétní otázky přicházely obecné odpovědi.

Zeptala jsem se například, jak zvládá nervozitu před koncertem.

To byla dobrá otázka. Odpověď byla překvapivě lidská. Mluvil o adrenalinu, o čaji, o hlasu. A já si říkala: dobře.

Tak pojďme dál.

Schválně jsem přestala psát dlouhé odstavce. Začala jsem odpovídat tak, jak mluvím. Krátce. Trochu ironicky. S lehkým rýpnutím.

Místo: „Your music connects our souls…“

jsem napsala: „Wrong month. I’ll be in Israel in September.“

Nebo:

„Don’t lose your voice before the concert. That would be awkward.“

Najednou konverzace působila mnohem přirozeněji.

Aspoň z mé strany.

Jenže druhá strana zůstávala stejná. Pořád dlouhé odstavce. Pořád perfektní angličtina. Pořád všeobecná moudra.

V tuhle chvíli to byl po několikáté, kdy jsem si říkala: „Tohle už není člověk. Tohle jsou dva chatboti, kteří si spolu povídají.“

Ne proto, že by angličtina byla špatná. Naopak. Byla až příliš uhlazená.

A hlavně…

…neodpovídala stylu konverzace.

Pak přišel návrh. Pojďme na jinou komunikační aplikaci. Je soukromější. Můžeme si tam lépe povídat. Dobře.

Šla jsem. Protože mě zajímalo, co bude dál.

A pak přišel okamžik, který mě vlastně pobavil. Najednou se objevila zmínka o oficiální členské kartě.

Díky ní bych údajně získala soukromou komunikaci, koncerty, osobní setkání, dárky, přednostní přístup, a další výhody.

Prý to vyžaduje management… Zajímavé.

Protože ještě před chvílí jsme přece odcházeli z Messengeru právě proto, aby o naší komunikaci management nevěděl. Logika začínala dost skřípat.

Odpověděla jsem jednoduše.

„Tak to je škoda. Myslím, že nepotřebuji členskou kartu jen proto, abych si s někým normálně povídala. Peníze raději utratím za falafel, až budu v Izraeli.“

Čekala jsem vysvětlování. Přemlouvání. Další argumenty. Nepřišlo nic.

Jen prosté: „Ok then bye.“

Konec. Bez dramatu. Bez další snahy. A vlastně… To bylo možná nejzajímavější z celé konverzace.

Nevím, kdo seděl na druhé straně. Nemohu tvrdit, že šlo o podvodníka. Stejně tak nemohu tvrdit, že to byl skutečný zpěvák. A právě proto nikoho nejmenuji.

To ale není podstatné.

Podstatný je samotný mechanismus.

Nejdřív vznikne vztah. Pak důvěra. Potom exkluzivita. Nakonec přijde něco, co vyžaduje další krok. Registrace. Členství. Platba. Nebo jiný závazek.

To je vzorec, který se opakuje v tisících podobných případů. Nejen u zpěváků. Stejně fungují falešní vojáci na zahraničních misích. Lékaři. Sportovci. Herci.

Kdokoli.

Na podobných profilech není nejhorší to, že mohou připravit lidi o peníze. Horší je něco jiného. Berou skutečným umělcům jejich fanoušky.

Každý člověk, který ztratí důvěru po zkušenosti s falešným profilem, bude příště mnohem opatrnější i vůči tomu skutečnému.

A to je škoda. Protože opravdoví umělci, sportovci nebo vojáci za to vůbec nemohou.

Přiznám se… Bavila jsem se. Moc. Ne proto, že bych někoho chtěla zesměšnit. Ale protože jsem si uvědomila, že nejlepší obranou proti manipulaci není cynismus.

Je to zvědavost. Ptejte se na konkrétní věci. Mluvte normálně. Nebojte se být trochu vtipní.

A hlavně… když vám někdo po několika dnech psaní začne vysvětlovat, že ke komunikaci potřebujete speciální členskou kartu, možná opravdu uděláte lépe, když si za ty peníze koupíte falafel.

Věřte mi.

V Izraeli chutná výborně.