Článek
Jsou příběhy, co nestárnou… jen s časem sílí. Protože jsou za nimi nejen profesionální operace. Protože jsou za nimi LIDÉ…
Před pár dny jsem zase otevřela knihu Joniho poslední bitva.
Říkala jsem si, že si přečtu pár stránek. Nepřečetla… Dočetla jsem ji do rána. A zase jsem u ni brečela… znovu mě semlela.
Přitom nejsem voják. Nejsem historik. Nejsem odborník na speciální operace. Jsem zdravotnická záchranářka. A možná právě proto mě Entebbe zasahuje jinak…
Většina lidí vidí jednu z nejodvážnějších záchranných operací moderních dějin. Čtyři Herculesy. Noční let přes půl Afriky. Překvapivý útok. Zachránění rukojmí.
Já vidím něco jiného…
Vidím rodiny.
Vidím vyděšené rukojmí.
Vidím vojáky, kteří nastupují do letadla a vědí, že se nemusí vrátit.
Vidím rodiče, kteří čekají doma.
A vidím zdravotníky běžící po ranveji k člověku, kterého se snaží zachránit.
Na jedné stránce knihy je popsán okamžik, kdy k rampě Herculesu přivážejí těžce zraněného Jonatana Netanjahua. Velitele operace.
Lékaři okamžitě začínají bojovat o jeho život. Zavádějí centrální žilní katétr. Podávají krev. Resuscitují. Dělají všechno správně. Všechno.
… přesto to nestačí….
Každý zdravotník ten pocit zná. Ten okamžik, kdy už rozum ví. Ale ruce ještě odmítají přestat. Protože před vámi neleží diagnóza.
Leží tam člověk.
Něčí syn. Něčí bratr. Něčí kamarád. Něčí velitel.
Entebbe není příběh o vítězství. Nebo alespoň ne jen o něm. Je to příběh o ceně vítězství.
O lidech, kteří se vrátili domů… a o jednom, který se nevrátil.
O stovkách zachráněných… a o rodině, která ten den ztratila syna.
O slzách štěstí… a slzách bolesti.
Ve stejnou chvíli. Na stejném místě.
Možná proto mě Entebbe stále pronásleduje. Protože pod všemi těmi vojenskými mapami, rozkazy a zbraněmi jsou pořád jen lidé.
A nakonec je to vždycky stejné.
Někde se píše historie…. A o pár desítek metrů dál klečí zdravotník na asfaltu a snaží se zachránit jeden lidský život. A v tu chvíli je pro něj celý svět jen ten jeden člověk.
Památce Jonatana „Joniho“ Netanjahua a všech, kteří se nevrátili domů, aby se ostatní vrátit mohli.
P.S. článek není o vojenské operaci. Je o člověku. A o tom, proč po padesáti letech pořád bolí.
Zdroje:
- Knesset (izraelský parlament): Operation Entebbe.
- Associated Press: Israel releases classified documents detailing 1976 Entebbe raid.
- Jerusalem Post: Entebbe hostage operation’s 50th anniversary.
- Iddo Netanyahu: Joniho poslední bitva.
Po padesáti letech stále pláče zdravotnická záchranářka z Česka nad příběhem izraelského vojáka, kterého nikdy nepoznala.
