Článek
Domy jsou zrcadla naší duše. Nový nebo starý, opravený, rekonstruovný, postavený na místě starého nebo nově, na tzv. zelené louce nebo na brownfiedu? Domy a místa mají paměť.
Domy jsou zrcadla naší duše, nevypráví JEN svou historii, zrcadlí totiž tu naši, tu co si do něj vědomě i nevědomě neseme, svá očekávaní, přání a sny. A také svá trápení, zlost i nenávist. A domy nám naše emoce vrací zpět. Třeba proto se můžeme cítit zcela v bezpečí a klidu tam, kde bychom to nečekali.
Stačí se vždy podívat na majitele domu.
Skoro/Nový dům
Dům na hezkém místě. Dům napůl původní, napůl zbrusu nový. Muž. Racionální, vzdělaný, obrácený k víře. Koupil ten krásný, skoro nový dům. Ale od začátku tam bylo „něco“.
Nespalo se tam dobře. Bylo tam těžko. Divně. I návštěvám. Hledal vysvětlení.
Nejdřív technicky – kompletní přestavba, materialistická očista. Nové vybavení, profesionální architektonický rukopis, digitálně hlídaná vlhkost, nejnovější technologie, chytrá světla.
Pak spirituálně – co když tam je nějaká špatná energie?
Zavolal šamana. Prošel dům s bubnem, rozfoukal kouř, promlouval k rohům místností.
Pak přišel kněz a vykropil dům svěcenou vodou, jako místo, kde se kdysi ztratila víra.
Jenže ani pak se nic nezměnilo. Dům zůstal krásný, ale cizí, kdoví proč…Ten dům nežije s ním a už vůbec ne s návštěvami, je zapouzdřený a odtažitý. Trochu zlomyslný - jemně připomíná svou nelibost …tu a tam …drobným úskokem. Kapající sprchou, vypadnutou pojistkou, falešným alarmem… občas i schody, na kterých se člověk snadno splete o jeden schůdek.
Přesto chce v domě dožít, je to jeho vysněné místo. Snad tedy jednou najdou společnou řeč.
Možná to nebude ani o další přestavbě domu podle feng-šuej, ani o nové technologii.
Možná bude stačit jediné: opravdu žít, opravdu se cítit doma a odpustit sami v sobě. Pak teprve se tam budou moci cítit doma i ostatní.
Starý dům
Starý dům má starou paměť. Ví, kdo v něm žil, co se tu smálo i plakalo. Někdy tě přijme hned, jindy si tě zkouší – občas vypadnou pojistky, kapne kohoutek, zabouchnou se dveře. Možná jen čeká, jestli se ho chystáš opravdu obývat, nebo ho máš jen „na vlastnění“.
I já mám dům. Starý přes sto let, masivní podezdívky jak středověký hrad. Byl v něm smích i pláč, porod i smrt, čekání i loučení. Vrzají mu prahy, deset centimetrů rozdílu ve stěnách není žádná míra a podlaha se pořád mírně vlní … občas mi spadne něco ze stolu, i když se toho nikdo nedotkl.
Ale není v něm těžko. Protože jsem ho vydesinfikovala – ne octem a chlorem, ale láskou.
Ne tou svíčkovou, insta-duhovou ani šamansky vyklepanou. Je to ta obyčejná, co zdobí světly okna, hladí psa na barevném polštáři a dává věcem smysl. A pak dům se stane tím, kdo šeptá „dobře, že jsi doma“, i když jsi sama.
Taková láska se nedá koupit ani objednat. Musí se prostě žít.
A když ji dům pozná, přestane zkoušet, co vydržíš. Začne tě chránit. A dýchat s tebou.
Každý dům potřebuje jen vědět, že s ním opravdu žiješ. Pak se stane domovem.
A pak.. za odměnu… dům dýchne klid.
Ať už to bylo tím, že přijal naši minulost, že naše zrcadlo vrací duši, co už není štvancem nebo třeba jen světlem, co padlo správně na stůl – v tu chvíli je nám to jedno…
Protože se cítíme doma.
