Článek
Kdo je pacient? Můj pes. Ráno mě nevítá psí zácpa ve dveřích, při níž se všichni derou ke mně co nejrychleji. Jen vyjde stará fena s rozpačitým výrazem. A stěně? Nikde není. Volám a nic. Pobíhám po domě až ho najdu pod posteli. Je vyplašené s očima plnýma bolesti. Pravou přední má chuděrka jak bandasku.
Co se mu to stalo? Zřejmě větvička na zahradě způsobila absces na tlapce. Vzhledem k jeho turbo povaze a tomu, že si sám ožírá mirabelky přímo ze stromu, tak si asi někde nožičku propíchl. Mirabelka je také lidově špendlík, a ten má ostny jak jehly… nebo spíš, jak pletací dráty zaručeně ostře nabroušené.
Jaký byl zákrok? Dostal oblbovák, aby nás zúčastněné hrůzou nesežral, a byl důkladně vyšetřen (včetně rentgenu) a ošetřen. Spí vedle mě, čekám, až se probudí.
Mezitím si všímám nové parádní modřiny na paži. Ano, dostala jsem ji od psa. Ohnal se po mně při bolesti. Ale nevrátím ho do útulku… potřetí už zpátky nepůjde.
A co dělá mezitím muž, který mě měl mít rád? Mlčí. Už několik dní.
Neptá se, jak mi je. Nezajímá se, co se děje. Je ticho – a v tom tichu je konečně slyšet pravda.
Muž, který nebyl nikdy tam, kde měl být.
Pes, který tu je i přes bolest.
Rozdíl je jasný. Jeden je zvíře. Druhý se tak jen chová.
A tak sedím na veterině, kolem ticho a dezinfekce, na ruce modřina, v srdci jasno.
Modřina odezní. Pes zůstává. A ten druhý, ten už je jen poznámka pod čarou.
Tichá. Nepodstatná. Nepřítomná.
