Článek
Až se bude hotova zahrada.
Až bude teplo.
Až nebude pršet.
Až bude mít klid.
Až se poradí.
Až bude správná chvíle.
Jenže tohle „až“ mělo výjimku. Ta platila vždy, když se jednalo o něco, co zrovna on chtěl. Pak se „až“ změnilo na „teď hned“. Ne zítra. Ne později. Ne, až se domluvíme. Teď. Teď, protože on chce. Teď, protože ho to w napadlo. Teď, protože … protože …
Vzpomínám, jak mluvil o novém psovi. Toužil po ovčákovi. Nekompromisně a jiné varianty odmítal. Nakonec i psa, protože nejdřív si chce užívat života a cestovat a pak, samozřejmě “až”:
„Až… až bude čas. Až bude klid. Až se vyřeší nové bydleni. Až se udělá zahrada a plot. Až odejde stará fena. Až si všechno sedne.“
Jenže pak se ukázal malý vlk. Z útulku. V mojí dočasné péči. Krásný, energický, stále zvědavý na svět kolem. A taky trochu zraněný, protože osud k němu nebyl zatím moc laskavý.
Muž se tvářil zaujatě, a pak řekl: „Toho psa chci Já! Napiš ho na mě!“
Odmítla jsem. Pes je stále v „záruční“ lhůtě, zapsat jej na pana „Až“ znamená jen povinnosti pro mě, klid a status pro něj. Nesouhlasím i proto, že pejska zatím nikdo nevychovával a je pořádný divoch. Tím pádem zcela nekompatibilní s mužem „Až“.
A co muž? Do 24 hodin měl vlastního psa. Velkého. Přivezl si Vlka, co mohl rovnou na casting do hororové verze Karkulky. Přivedl si ho jako manifest vlastního rozhodnutí. Bez domluvy. Bez „až“. Protože chtěl. Protože mohl. Protože když on chce, není třeba čekat.
Stejně mluví o životě. „Chci si to užívat. Fakt chci už jen užívat. Už žádný stres.“ A přitom všechno pořád odkládá. Radost. Blízkost. Lásku. Úsměv. Dotek. Přijetí. Všechno „až”… přemýšlím, kolik lásky v životě prošvihnul, protože na ni neřekl „teď“ – jen „až“.
Rozuzlení
Toho malého útulkového vlčka jsem si sbalila já. Odvezla jsem si ho domů, do klidu a pohody. Tam, kde ho stará fena učí důvěře, kde nemusí být silný, aby byl přijatý.
Tam, kde nejsou žádná „až“. Jen přítomnost. A ruce, které se nezdráhají pohladit.
A muž? Ten si vegetuje ve své vystajlované vile se svým Velkým Vlkem. A možná si pořád myslí, že si užívá života.
Ale já vím, že ten malý vlk teď konečně spí v klidu. Bez hluku. Bez zmatku. Bez čekání.
Protože někdy je „teď“ ten největší dar, jaký můžeš někomu dát.
