Článek
Proto prosíme: zavřete psa. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. A kvůli tomu, komu jdeme zachraňovat život.
Když někdo zazvoní u dveří nebo přijde na dvorek, pes to ví první.
Je to jeho teritorium, jeho domov, jeho svět. A my – zdravotníci – jsme vetřelci. Přicházíme zvenčí, smrdíme divně (ano, tohle slovo je zcela namístě): krví, smrtí, dezinfekcí, pacienty, kteří nosí pachy všeho možného. Z pohledu psa jsme děsivá invaze. Ne soused, ne kamarád. Vetřelci.
A i kdyby byl „přítulný a hodný“, do hlavy mu nevidíme. Stačí jeden stres, jeden instinkt – a problém je na světě.
Etika: pes není viník
Pes dělá jen to, co je mu vrozené – chrání. Brání domov, hlídá rodinu. V jeho světě není dobrý nebo zlý úmysl. Je jen instinkt.
„Otevřely se dveře. První slyšíme klasickou hlášku: ‚Nebojte, on je hodný, nic vám neudělá.‘ V tu vteřinu se ‚hodný‘ pes zakousl kolegovi do kotníku – jediné štěstí bylo, že kolega je vyznavač vysokých bot i v létě. Odnesla to sice kůže, ale ne jeho. To by se pak neřešila jen bolest na hrudi pacienta, ale i vakcína proti vzteklině a pracovní neschopnost.“
Pokud se do nás zakousne, není to zlá bestie. Je to pes, který vnímal hrozbu a dělal jen svou práci. A viníkem není ani zdravotník, který se snaží dostat k pacientovi. Viník je lhostejnost – věta „on nic neudělá“ a neochota zavřít psa.
Psychologie: stres násobí stres
Pes cítí všechno. Naše pachy – krev, smrt, dezinfekci. Naše emoce – napětí, stres, spěch. To všechno mu říká, že se děje něco divného, nebezpečného.
I ten nejpřítulnější mazlíček se v tu chvíli může proměnit v obránce. A stačí jedna vteřina.
„Jednou jsme vezli muže, který si mazal nohy psím sádlem. Když jsem se vrátila domů, můj vlastní pes na mě štěkal a nepoznával mě. Vnímal pach, který mu říkal něco úplně jiného než ‚to je můj člověk‘. Dokonce i vlastní pes v té chvíli nereaguje tak, jak čekáme. Co teprve cizí?“
Praxe: těžké boty a křehké packy
My taháme nosítka, přístroje, lahve, batohy… Na nohách máme těžké boty s tvrdou podrážkou. V tom shonu stačí jeden krok. Jedna packa pod podrážkou a pes má nohu rozdrcenou. A pokud se lekne a kousne? Končí to veterinářem, šitím, strachem a vinou, kterou nese úplně zbytečně.
„Muž, 75 let, po operaci kyčle. Spadl z postele, dcera ho nedokázala zvednout. Klečím u něj na zemi, připravujeme vakuovou matraci. Nad uchem slyším vrčení. Malý pes, stojí na gauči a teď je vyšší než já. ‚Na koni‘. Stačilo by málo – a mám zuby v obličeji. Dcera? Řekla, že jí připadá, že se staráme víc o psa než o tátu a že si na nás bude stěžovat. Jenže kdyby kousl, měli bychom dva pacienty místo jednoho.“
Proč to píšeme?
Protože máme psy rádi. Jsou naši parťáci, doma i v práci. Ale když přijdeme na cizí pozemek, nejsme jejich smečka. Jsme vetřelci. A pes za to nemůže.
Zodpovědný majitel není ten, kdo říká: „On nic neudělá“
Zodpovědný majitel je ten, kdo respektuje, že jeho pes má instinkty – a že zdravotníci nejsou superhrdinové s kevlarovou kůží. Ten, kdo ví, že zavřít ho na chvíli stranou není trest, ale ochrana. Ochrana jeho samotného, pacienta i nás.
Chceme pomoct vám i vašim blízkým. Nechceme přitom ublížit vašemu psovi.
Zavřete psa. A hlavně, pokud jich máte víc. Ve smečce jsou si jistější a i peruánský naháč se s čivavou v zádech změní v trhače.
