Článek
Výzva „zhoršení stavu“ kolem poledního a volající pracovnice Domácí péče nebývají zvláštní událostí. Senioři mívají často objednané obědy domů, a tak poledne je běžně čas, kdy se někomu prvně nezdají úplně v pořádku. Tentokrát volající upřesňovala, že je pán zmatený, nadává jí a není mu rozumět.
Dispečink přeložil toto sdělení jako tzv. dysartrii, jeden z příznaku cévní mozkové příhody. V očekávání nemocného starého pána (ročník 1940) stoupáme do schodů.
Mezi dveřmi nás vítá bryskní angličtina a na stěnách pamětní diplomy, vyznamenání, vlaječky a několik technikolorových zarámovaných fotografií. Náš pacient vypadal na první dobrou jako búrský důstojník. Po očku si mě změřil a posléze mě s hodnotícím komentářem „Well, you ARE clever and smart little monkey“ vzal na milost. Zjevně nemělo ani smysl zkoušet češtinu. Domácí péči označil jako „černou“ … to mě strhlo k dalšímu zkoumání pravého významu.
Jihoafričan, syn českých rodičů, který strávil v armádě své rodné země mnoho let a z toho velkou část jako velitel zásahové jednotky. Po změně režimu v JAR odešel do Austrálie, a nakonec skončil kousek od Prahy.
Veškeré zmatení a nemožnost domluvy plynula pouze z jeho plynulé jihoafrické angličtiny. S chytrou opičkou se nakonec domluvit dalo a veterán zůstal doma. Jen nám se nechtělo odjet. Moc bychom chtěli slyšet více. Třeba o tom, že náš zdravý nemocný se se svou jednotkou RECCES*) účastnil osvobozování našich rukojmích v Angole (1983).
Naše poslání bylo ale už jinde.
Máme jen zlomek času na to, abychom se mohli dozvědět víc o našich klientech a jejich životech…
Co všechno míjíme, když slyšíme jen diagnózu a ne přízvuk?
Kde končí naše péče a začíná paměť?
Kolik příběhů si necháme utéct, protože máme 15 minut a ruce plné protokolů?
